Apokryf o Longinově kopí
Pravdu chcete slyšet? Myslím že ne. Chcete jen slyšet další příběh, který ho oslavuje. Ale ten já neznám a ani jsem ho nikdy neznal. Řeknu vám radši jak to bylo.
 |
| Confessions of Longin- J.Tissot |
Jsem legionář Cassius Gaius. Ale pro každého jsem teď setník Longin. A to je první z těch všech polopravd a lží co se o mě tvrdí. Dali mi řecké jméno Longinus, podle kopí které se nakonec ukázalo daleko důležitější než jsem si myslel.
Vždyť já ani kopí nenosil, je to strašně neohrabaná zbraň, vždycky jsem měl radši meče. A vždyť ani nebylo moje… Já vím, předbíhám, zpátky na začátek.
Narodil jsem se v Kappadocii, kousek od místa, kde teď jsme. Je tu krásně, to zase jo, ale strašná díra. Už odmalička jsem chtěl odsud vypadnout. A už odmalička jsme chtěl být voják, a ne ledajaký, chtěl jsem být Legionář.
A to se mi i povedlo. Byl jsem. Vlastně ještě pořád jsem dobrý legionář. Nakonec jsem skončil u IX. Legie Hispana. A to byla sakra nejlepší legie našeho imperia, ať si ti frajírci od XVII legie říkali co chtěli. Však to taky bylo vidět, kdybysme byli v tom proklatým lese v Germánii my, dopadlo by to jinak. Ale nakonec to byli moji bratři a já u Jupitera doufám, že se spolu nakonec shledáme.
Takže jsem prošel celý tažení v Hispanii a i kus toho v Germanii, ať ti barbaři zhynou tou nejodpornější smrtí.
A vypracoval jsem se. Dostat se legionáře na centuriona, to není jen tak. Prožil jsem strašný věci. A dělal ještě horší. Ale byla válka, byli to nepřátelé a tak to muselo být. A abych pravdu řekl, ani mi to nevadilo. Dělal jsem co jsem měl, a dělal jsem to dobře. A rád, to se přiznám.
A pak jsem jednou v bitvě zachránil našeho orla, můj tehdejší velitel si toho všiml a pak už jsem šel nahoru. V Panonii jsme byl už setník. Už jsem se viděl v Římě, na nějakém statku co dostanu, pořídím si ženu, děti, pár otroků a budu si užívat život.
Potom přišlo to osudný přeložení do Judeje. klidná posádková služba, říkali. Odkroutíš si pár let a pak zasloužený odpočinek, říkali. Jo, prdlajs.
Což o to, služba to nebyla těžká, ale kdo se měl vyznat v tom, co tam vlastně máme dělat. Kdo je dobrej, koho jen napomenout, koho praštit, koho seknout. Tohle nebylo nic pro mě, to vám řeknu.
A navíc Pilát - tedy prefekt Pontius Pilatus- to byl divnej pavouk. Někdy mám pocit, že ty Židy schválně provokoval.
Ale voják si nevybírá, voják dělá co mu řeknou. Tak jsem to dělal. A potom se to celý nějak posralo.
Rozkaz byl úplně jednoduchý - jděte do Gesematský zahrady, doprovodíte soudce, zatkne se tam nějakej rebel, dohlídněte na to, ať je to v klidu.
Tak jsem vzal pár vojáků a šli jsme. Už od začátku to nevypadalo dobře. Vítr, bouřka, blesky, ale co, zažil jsem horší věci.
Tak tam přijdeme,a tam byl ten vůdce rebelů, spousta lidí, něco si tam povídali, mluvili o nějakým učení, co já vím, bylo mi to jedno.
Vypadalo to na klidnej úkol, ten chlápek nevypadal jako by chtěl dělat problémy. Šli jsme pro něj, byl to prostě ten uprostřed. Najednou přiskočil nějakej druhej týpek, dal mu pusu a jakože strašně nenápadně ukazoval, že to je jako von. Jako by to nebylo už teď poznat.
A najednou mela, jeden z těch rebelů ke mě najednou skočil, v ruce takovej malej, úplně legrační meč a seknul po mě. Trochu jsem uhnul, něco chytla helma, ale stejně se mi to svezlo po hlavě. Bolest to byla ukrutná, tak jsem mu dal pěstí, a koukal, co se vlastně stalo. Krev mi tekla po tunice, po zbroji a já si říkal, co je to za vojáky, když toho hadráka nechali přijít až ke mě. Za to jim dám při výcviku pěknou nakládačku, jako by nikdy neslyšeli o obranný formaci v davu.
A najednou koukám, že na zemi leží ucho. Moje ucho. Já vím, že vám civilům to přijde asi divný, ale já vám měl najednou strašnou radost.
Takovýhle zranění v boji ( a protipovstalecká služba se bere jako boj), to je docela terno.
Jste zraněnej veterán, prolil jste krev a obětoval kus sebe za slávu Říma - služba se krátí a nejste na tom tak špatně jako ty kámoši co se vrátili bez nohy nebo bez oka.
Tak už se skoro vidím na tom svým statku někde jižně od Říma - a najednou koukám, že ten vůdce rebelů jde ke mě. A ty moje vojenský ucha se před ním rozestupujou, jak kdyby to byl sám císař. Chtěl jsem na ně zařvat, ať ho kurva sejmou, ale nějak jsem nemohl vydat ani hlásku. A on si ke mě kliďánko nakráčel, vezme to ucho, plácne mi ho zpátky, a něco mumlá.
Nevím co, ptali se mě všichni, ale nikomu asi nedošlo, že jsem v tu chvíli neměl to ucho takže jsem to těžko mohl slyšet, žejo.
Pak jsem měl najednou takovej divnej pocit, tak nějak to studilo a hřálo zároveň a bylo mi tak nějak dobře. A najednou ten chlápek udělal krok dozadu a já měl ucho a už jsem nekrvácel.
Prostě takhle jednoduchý to bylo.
Tak jsme ho eskortovali na místo určení, ale řeknu vám, že jsem měl pocit, že jsme ho tam spíš doprovodili.
Každopádně to bylo už konečně za náma a já šel na ubikaci a myslel jsem, že to tím skončilo.
Ale vůbec.
Hned ráno se u mě ukázal náš Primus Pilus, to jako že hlavní centurion, pro vás civily. A nějaký dva chlápci.
Tak mu povídám:” Šediváku (tuhle přezdívku dostal v Hispánii, když po jednom přepadu přes noc celej zešedivěl), to bys nevěřil, co se mi včera stalo.”
A on se na mě tak divně podíval a úplně cizím hlasem povídá:” Pro tebe jsem Primus Salvius, centurione.”
A to jsem vědel, že je zle, válčili jsme spolu 20 let, dělili se o jídlo i střechu, a najednou tohle.
A pak mě zavedli někam do sklepa a začali se vyptávat. Jestli prý věřím v Mesíáše, a na zázraky a na boží příchod. Tak jsem jim popravdě řekl, že vůbec netuším, o co jde. Že si z bohy moc nerozumím, že jsem jen jednou volal Marta - to když jsem ležel celou noc v lese, kolem barbaři, já měl v noze zaraženej oštěp a doufal jsem, že se ke mě naši zase probijou. A asi to zabralo, protože jsem tady. A další důvod, proč nemám rád kopí.
Tak se tak divně podívali a že teda dobrá, takže to bylo divadýlko. že jsme to nějak nahráli
a že je to teda spiknutí protí císařsví, kdo byl můj komplic a jak jsme to udělali.
“Tak to zase prr,” povídám, “ žádnýho spiknutí jsem se jaktěživ nedopustil a nedopustím, pro Řím jsem cedil krev svoji i cizí, jsem legionář, jsem centurion, tušíte vůbec co to znamená, vy chudáčci, vy krysy?” A jak jsem byl v ráži, protože tohle byla nestydatá urážka, tak jsem toho většího praštil.
A oni vytáhli klacky a začali do mě bušit. Nedal jsem se jen tak, jsem stará páka, ale dva chlapi s tyčí jsou dva chlapi s tyčí.
Dali mi co proto. Já jsem tam tak ležel a říkal jsem si, jak si je podám potom, protože jsem někdo a napadnout vojáka (a navíc centuriona) ve službě, to je na cestu někam do galejí do konce života.
Ale nestalo se ani hovno. Nechali mě tam a potom chodili každej den a snažili se ze mě to přiznání vytlouct.
Ale co bych jim měl kurva přiznávat, když jsem byl nevinnej.
Ale oni chtěli něco slyšet. Tak jsem jím to nakonec řekl.
Ale ne nic o spiknutí, nebude ze mě vlastizrádce. Možná by mi to prošlo jen degradací a službou někde v Germanii, ale to ne, tahle skvrna na mě nezůstane.
Tak jsem jim odkýval toho Mesiáše, ať už to znamená cokoliv. Koneckonců, když se toleruje i víra v egyptskýho Serapise, tak by nějakej Mesiáš mohl projít.
Tak mě nakonec pustili. Ani nic neřekli. Když jsem se vrátil zpátky do tábora, všichni na mě nějak divně koukali, odsedali si od ohně, povídali o počasí. Jako bych měl prašivinu.
Dával jsem se pomalu dohromady, a najednou další úkol, prý speciálně pro mě.
Dělat kordon při ukřižování. Dali mi pár vojáků a máme udržet pořádek.
Tak jsme šli, ale už po cestě jsem věděl, že tam něco smrdí. Bylo nás málo, dostal jsem zelenáče a žádný konkrétní rozkazy, jako by chtěli, aby se tam něco semlelo.
Lidí tam bylo spousta, možná nejvíc, co jsem kdy takhle na popravách viděl.
Tak tam tak stojím, snažím se udržet pořádek, sotva přes ten napuchlej a rozmlácenej ksicht vidím na cestu, a najednou koukám, že přímo za mnou visí na kříži ten vůdce rebelů.
Koukám na něj, on kouká na mě. A mě v tu chvíli došlo, že je všechno v háji, že že je v prdeli můj zaslouženej důchod, můj novej statek v Římě, moje celoživotní kariéra. Koukám na toho chlápka, on kouká na mě, a já vidím, že není ani vzteklej, asi se nebojí, prostě tam tak visí a tváří se jako by mě měl rád, jako by měl rád všechnu tuhle lůzu co ho zradila a poslal na ten kříž.
Do teď nevím, co to do mě vjelo, jestli ten vztek na ten můj ztracenej sen, nebo jestli mi ho bylo líto, že tu tak jsme, dva zoufalci na konci svý cesty - prostě jsem nějakýmu pěšákovi z chrámový stráže vytrhl to kopí a vrazil ho vší silou do boku toho Mesiáše.
A najednou ticho, jen ta jeho krev na mě stříkala a já řval co mi slina na jazyk přinesla a brečel u toho a loučil se s celým svým životem a možná i s tím jeho…
Teď tu sedím ve skladu a počítám meče. To, že jsme pak neuhlídali ani jeho hrob byla poslední kapka. Poslali mě sem, do úplně zastrčený posádky, kde ze mě udělali skladníka. A jelikož jsem u nebojový jednotky, tak nemůžu bejt centurion, to dá rozum.
Do toho sem poslední roky, choděj lidi jako vy a ptaj se na to samý. A já jim říkám, co chtějí slyšet.
Protože vím, že někde nedaleko čekaj stejný chlápci s klackama jako tenkrát v Jeruzalémě a když řeknu něco jinýho, tak budu zase vlastizrádce. A to se nechám radši ukřižovat , než aby ze mě udělali tohle.
Takže, sem chodí lidi jako vy a já jím říkám, že věřím. Ale chcete vědět tu pravdu?
Věřím ve svou vlast, Římské císařství. Věřím v cisaře Tiberia, stejně jako jsem věřil předtím v Augusta. Věřím v Legii a věřím ve svý bratry legionáře, i když oni ve mě už ne. Můžete mě dostat z Legie, ale nemůžete dostat Legii ze mě. A kdyby se tady teď objevil Šedivák a řekl jdeme, tak bych šel i do pekla.
A to je ten můj příběh. Vím, že se vám nelíbí, ale je mi to jedno. A teď už běžte, za chvíli je večerní nástup a já mám povinnosti…
Věnováno J. Dvořákovi, za všechno co mě naučil
