Život přináší různá překvapení. Někdy příjemná, jindy nemilá. Největší záhadou jsou vždy lidé. Nikdy nevidíte dovnitř a tak se můžete dočkat nečekaných reakcí. Nejkrásnější a nejhřejivější je vždy situace, v níž jako paprsek uprostřed tmy zazáří lidský charakter a důstojnost. V tu chvíli najednou člověk ví, že to vše okolo má nějaký smysl, že slova jako čest a povinnost mají ještě svůj pravý význam. Ovšem někde tam úplně vzadu je jakýsi hlásek který, se neodbytně ptá – dokázal bys to taky? Co? Dokázal?
Umřela mi babička. V prosinci, na Mikuláše. Měl jsem ji moc rád, jezdil jsem k ní od malička každou sobotu, dělala mi ta nejlepší domácí míchaná vajíčka na světě. Mohl bych o ní popsat stovky stránek, ale to by opravdu nemělo smysl. Asi si říkáte, proč to sem cpu, co je vám do toho, že. Řečeno slovy klasika, ona taky neumřela, aby do toho někomu něco bylo. Ale příběh, který budu vyprávět, mi říkala někdy na konci listopadu a zaslouží si abych ho poslal dál.
Můj děda byl důstojník a v padesátých letech byl z „Budějic“ převelený na letiště do Hradce Králové. Sloužil tam jako zbrojmistr a pyrotechnik. Babička pracovala v kasárnách jako servírka v kuchyni. Vzpomínala i na podivné snědé cizince, kteří se tam školili na piloty a jiné, co měli snad pozemní a výsadkový výcvik – předpokládám že i díky nim nakonec Izrael zůstal na mapě světa…
Na konci šedesátých let byl velitelem letiště podplukovník Zubo. (Na fotce pátý zprava. Děda je první zleva pod tribunou.) Pplk Zubo byl to docela malý mužík. Jak už to občas u malých lidí (zvlášť ze Slovenska ) bývá, byl svérázný a rtuťovitý. Například musel mít vždycky největší řízek – a musel ho mít první. Na štědrovečerní večeři dostal bramborový salát přímo od ní – a řeknu vám, že bramborový salát od mé babičky byl ten nejlepší bramborový salát na světě . On ho tak poválel v puse, zatvářil se znechuceně a prohlásil, že nic moc, že jí naučí, jak to má vypadat. Odebral se do kuchyně a tam vlastnoručně z brambor, cibule a octa vytvořil cosi, co mu vyhovovalo. A takový svérázný a o své pravdě přesvědčený byl ve spoustě věcí.
Jeho hvězdná chvíle však měla přijít. Když u nás v srpnu 1968 zasahovaly spřátelené armády proti kontrarevoluci, byly vojenské objekty samozřejmě prioritní. Pro naše vojáky to představovalo obrovské dilema, ztrátu iluzí a hořkost, kterou museli nést až do konce života. Někteří si ale dokázali udržet tvář. Mezi nimi byl i náš pplk. Zubo. Když okupanti přijeli (nejspíše poláci, ale četl jsem i o sovětských VDV), nechal zaujmout obranu, sám vyšel před bránu a postavil se vstříc včerejším bratrům. „Vietě kto ja som? Ja som podplukovník Zubo, velitěľ týchto kasární a vravím vám že dovnútra vás něpustím!“ A nepustil. Nedal jim ani vodu, co po něm chtěli….
Soudruzi mu to nezapomněli. Zanedlouho už nejen že nebyl velitel kasární, ale nebyl ani voják.
V osmdesátých letech se pak rozšiřovaly přistávací dráhy, abychom mohli ještě lépe chránit tu naši kvetoucí socialistickou zahradu. Jelikož vojskům PTP už dávno odzvonilo, podílely se na stavbě i civilní stavební firmy. Práce to byla těžká – ale jednoho člověka z lopaty bolely víc než jen záda. Uprostřed kopáčů, s očima upřenýma do země, bušil se železnou pravidelností a tichým odhodláním dělník Zubo…
Potkali se potom s babičkou v konzumu. On v montérkách si tam v mozolnatých rukou nesl vlašák v papíru a desítku na zapití. Chvíli si tak rozpačitě povídali, potom se na ní podíval a řekl:“ Vietě pani Čapková, stálo to vtedy za to.“
Není, co bych k tomu příběhu mohl dodat. Snad jen tu odpověď. Ale sám ji neznám. Dokázal bys to taky? Co? Dokázal?
