Obchodník se smrtí

Mysli si všechno a nic. Já mlčím dál. 
Tu svou řeč najdu zas, a to mi věř, 
až znovu rozkvete železný keř. 
Jenom z úst nevypusť, že jsem se bál. 
Patroni čeští, stál jsem tam? Stál!

Tak jsem ukončil jednu životní epizodu. Pracovní. Vyhazovače jsem dělal. Na diskotéce. Pod “svou” bezpečnostní agenturou. Ale byl to vyhazovač. A ta diskotéka nebyla ledajaká. Byl to takový ten nóbl hudební klub, kam jezdí lidi v autech, co mají hodnotu jako středně veliký dům. Lidi, co mají vliv. A taky lidi, co tam přijdou pěšky, a nemají vliv vůbec na nic. A teď je od sebe poznejte, žejo. Ale je dobré to poznat. Respektive není dobré to nepoznat. Je to trochu jako tanec mezi vejci s granátem v puse. A ještě se u toho musíte usmívat. Hlavně usmívat. Měl jsem k sobě ještě 2 drsňáky. Drsňáci podle mého měřítka, ne podle vašeho. (To se netýká Tebe, Petře M. ;-)  Tak si je tak zkuste představit, když já byl mezi nimi za toho hodného. A víte co? Nakonec to byli moc fajn kluci. Úplně oddělovali to, čím jsou, od toho co dělají. A to není u téhle práce vůbec jednoduché, to mi věřte. Jsem rád, že jsem je poznal. Jsem rád, že jsem na té diskotéce vydržel dlouhých 8 měsíců. Byla to …. zkušenost. Zvládl jsem to, myslím. A se ctí. To je na tom to důležité. A to je asi všechno, co o tom můžu napsat. To, co by bylo zajímavé, nemůžu moc šířit, a to, co můžu šířit, není moc zajímavé. Ta báseň v úvodu je od Šrámka. 1938. Já jsem se tam několikrát bál. Přiznám to. Můžu to přiznat, protože jsem i tak udělal to, co bylo třeba. A to je taky důležité.

Haj hou.

A teď k tomu dalšímu, proč jsem tam ukončil službu. Měním totiž pracovní pozici. Budu prodávat zbraně. Pušky, brokovnice, pistole, revolvery, nože, obušky a tak. Všechny ty nebezpečné věci. Vlastně jsem to vždycky chtěl. Konečně nějak využiju ty kvanta naprosto neužitečných vědomostí, co do sebe už od dětství cpu. Což je dobře. Doufám.

Zbraně prý zabíjí. Tuhle jsem na svůj revolver koukal asi půl hodiny, a nic takového neudělal. Něco vám řeknu. Zabíjí lidé. Zbraně jim to jenom ulehčují. Nebo ztěžují, když je má v rukou dobrý člověk. A těmhle lidem já je budu prodávat. Doufám.

Přijďte si koupit nějakou zbraň. Svět pak bude bezpečnější. Alespoň pro nás. Pro nás, co neseme světlo.

A to je další věc. Konečně jsem to viděl. Cestu.Měl jsem ji na disku už drahnou dobu, ale neměl jsem odvahu se na ní podívat. Až teď jsem ji našel. Bylo to silné. Ne tak jako kniha – ale o to víc, když když tu knihu znáte. A já ji znám. Občas si tak říkám, jak bych obstál já. A nechci  to vědět, Bůh ví, že nechci…

“Kolik vám je?”

“90.”

“To říkáte proto, aby vám lidi neubližovali?”

“Jo.”

“A Funguje to?”

“Ne.”

Dopis tomu, kterého jsem nezabil

Pojďte, přátelé.
Ještě není pozdě hledat nový svět.
Chci plout až tam, kde slunce zapadá.
Ač nejsme již tou silou dávných časů,
Co zemí i nebem pohnula by,
jsme stále tím, čím jsme.
Srdce nám buší touhou hrdinskou.
Zlomeni časem, osudem,
však vůle máme dost.
K boji, hledání i nacházení.
Tennyson, Odysseus



Píšu ti dopis. Myslím na tebe poslední dobou docela často. Nikdy jsme se nepotkali, a ani nepotkáme. Píšu ti proto, že po světě běhá spoustu takových, jako jsi ty. Jste jako bratři, jeden jako druhý. Ale já jsem zpátky. Neboj, vím, že můj odznak má jen hodnotu plechu, na kterém je vyražen a oranžové majáky na mém služebním autě nevzbuzují respekt. Důležité je to, že jsem zase v ulicích a čekám…

Byla krásná letní noc na přelomu jara a léta. Bylo mi 21 let, a svět na mě čekal s otevřenou náručí. Byla jen otázka času, kdy se stane něco velikého, něco čím se zapíšu navěky do jeho podoby. Chápal jsem Herostrata, ale tak nějak shovívavě.

Měl jsem v tu dobu práci, kterou jsem chtěl a bavila mě. Byl jsem u bezpečnostní agentury jako člen zásahové jednotky PCO. Celý den v autě, jezdil jsem po městě, černá slušivá uniforma, černé brýle, revolver u pasu – co více jsem si v tom věku mohl přát?

Jeli jsme tehdy s kolegou na pravidelnou kontrolu benzínových stanic. Probíhala jako vždy v klidu, žádné komplikace nikdo ani nečekal. V puse ještě chuť od právě dopitého kafe, blížili jsme se od Opatovic směrem k Hradci Králové. Vedle jeden z kolegů, se kterým jsem měl mnoho společného, mohli jsme si spolu povídat celou noc a pořád bylo o čem . A hlavně – věřil jsem mu. To je v téhle práci hodně důležité. Jel jsem asi 40 km/h, nebylo kam spěchat. Město bylo naše.

Na řadě byla poslední čerpací stanice. Každou noc tam zůstával pumpař déle. Pokaždé na nás zamával a jeli jsme dál. Občas jsme zastavili na kus řeči. Byl už trochu starší (kdo není, když je vám 21?), měl rád svoji rodinu a fotbal. Měl knírek a upřímné oči bezelstného člověka.

Přijeli jsme tedy na čerpací stanici a čekali, až mávne a my pojedeme dál. Nic. Kolega vylezl z auta a přišel ke dveřím. Bylo otevřeno. Zvláštní- proti předpisům, proti opatrnosti.

Zastavuje se. Asi sekundu kouká na zem za pokladnu. Něco se děje. Sahá po zbrani. Vytahuje ji. Natahuje závěr. NĚCO SE DĚJE!. Otáčí se ke mně. Otevírá dveře. Vystupuji z auta. Jde to nějak pomalu. Běžím k němu. Koukám na podlahu. Pumpař tam leží. Jakoby spal. Ale nespí. Leží nějak divně. U hlavy má kaluž krve. Vypadá strašně bezbranně. Mírumilovně. Ale ne smířeně. Leží tam, a v hlavě má díru. Střelná rána. Všude proniká taková zvláštní vůně. Čas se zpomaluje.

Sahám po pouzdře na boku. Cvaknutí patentu zní jako výstřel. Ale nikdo nestřílí. Ještě ne. Vytahuji revolver. 357 Magnum. Náboj, co zastaví medvěda. Už ho pevně držím oběma rukama. Tak jak mám. Tak jak musím. Natahuji kohout. Další zvuk, co musí být slyšet až na konec světa. Ale tenhle uklidňuje.

Kontrolujeme čerpací stanici. Není tu. Ale je venku. Někde tam venku, kde jsou lidé, kteří klidně spí. A já udělám všechno proto, aby mohli klidně spát dál. Vyrážím ven, za čerpací stanici. Někde tam je. Ve tmě. Mám tmu rád. Ale dnes je nějaká jiná. Stojím proti osvětlenému horizontu. Jsem ideální cíl. Rozumné by bylo jít do auta a počkat na Policii. Stojím tam, přemýšlím. Je to možná sekunda, ale trvá věčnost.

Za sebou slyším hlas kolegy. Mluví do vysílačky. Hlas se musí nést až na konec světa, tak je hlasitý. Přehlušil i zvuk noční louky. „211, já 212, na Avanti směrem k Hradci LP, pumpař zastřelený, pošli policii. HNED!“ Na druhé straně šokované ticho a potom nevěřícné „Rozumím, volám.“ Svoji pracovní povinnost jsme splnili. Ale ne morální. Stisknu revolver ještě pevněji, jdu do tmy. Jsem jak ve zpomaleném filmu. V ruce cítím ořechové dřevo pažbičky. Ocelový chlad spouště.

Tma se přede mnou rozestupuje. Zavírá se za mnou. Výborně, už nejsem tak dobrý cíl. Už nejsem cíl. Už jsem lovec. Adrenalin mnou prochází. Bojím se? Ano. Je mi to jedno? Je.

Vůně oleje z mé zbraně přehlušuje vůni trávy i vlhké země. Poslouchám okolí a jdu opatrně dopředu. Pomalu, ale jistě. Žádný podezřelý zvuk. Jen každý můj krok. Slyším každé zlomené stéblo. Někde tam za mnou je kolega. Kamarád. V tu chvíli nejbližší člověk, kterého mám. Je tam, a kryje mi záda. A bude tam, i kdyby se otevřelo samo peklo. Vím to.

Pročesávám okolí, ale marně. Každý úder mého srdce znamená další metr, o který ON může být dál. Rozsvěcím baterku. Mám dobrou baterku. Světlo řeže temnotu jak sluneční paprsek. Jestli tu je, neschová se.

Jsem lepší cíl. Jsem jako světlo, co doufám přitáhne můru. Smrtihlava. Tak se ukaž!

Sirény mě vrací do reality. Jsou jako opak těch od Tyrhenského moře. Lákají mě zpátky do normálního světa. A já jdu. Nerad. Ale musím. Couvám zpátky do světla. Zbraň je najednou nějaká těžká. Jsem unavený. Ale ještě pořád doufám, že ho objevím. Mám chuť na něj zavolat, ať si pro mě přijde, ať to zkusí proti někomu, kdo má šanci. Ale neudělám to…

Potom přijela PČR. Známí, kamarádi i úplně cizí. Hemžili jsme se tam jako mravenci. A pořád ta samá otázka – dostali jste tísňové volání? Nedostali, nestihl to. Nic jsme nezanedbali. Svědomí máme čisté. Nikdo nám nemůže říct nic špatného. Taky neříká. Ani nemusí…

Pochválí nás za zajištění místa činu, i za vyčištění oblasti. Slabá útěcha. Už jsme se chystali nasednout a odjet. Když tu najednou zachraptí vysílačka. Ne naše, policejní. „Kurva, tady je ještě jeden!“

Nasedáme a jedeme. Za policejními auty, modrá světla majáků se odráží od všeho okolo. Jsme jako procesí. Nebo pohřební kolona. To spíš.

Přijíždíme k Autoprimu a tam další oběť. Taxikář, jak se dozvídáme později. Leží uprostřed silnice a není na něj pěkný pohled. Vnímání se zostřuje. Opět ta zvláštní vůně. Proniká vším, přehlušuje všechno. Krev. Už ji nikdy nezapomenu. Takhle voní smrt. Lidská smrt. Není to pěkný pohled. Spousta krve, přes půl silnice. Mozková tkáň. Kousky lebky. Výraz obličeje naštěstí nevidím. Čekám, jestli se dostaví emoce, vztek, nenávist, znechucení – ale nic.

Jsem unavený. Jsem lhostejný. A není to můj boj. Kolem je spousta uniforem, které to udělají. Lépe než já. Sejmou ze mě to břímě. I když bych ho rád nesl.

Do rána jsme jezdili po městě. Nesmyslně, ale nemohli jsme jinak. Vzduch zase voněl jarem a přísliby věcí budoucích. Svítání rozehnalo tmu, první paprsky se zařízly do kalného rána. První ptáci začali zpívat do chuchvalců mlhy. A bylo ráno jako každé jiné. Jen pro dva nevinné lidi už nepřišlo. A já už na něj vlastně taky koukal jinak…

Martin Vlasák byl odsouzen na doživotí. Byl v cele s Jiřím Kájínkem při jeho slavném útěku. Z loupežného přepadení si odnesl 13 000,-. Minul jsem se s ním asi o 10 minut…

10 minut, které mohly změnit několik životů. 10 minut mezi životem a smrtí. Jen tentokrát by mohla ukázat na někoho jiného…

Hlas ze záhrobí

Nezapomněl jsem na vás, moji věrní. Což je daleko méně překvapující, než to, že jste nezapomněli vy na mě. Chodíte sem každý měsíc. Podívat se, jestli něco nepřibylo. A ono ne. Ale vy sem jdete znovu. Jako by bylo už hodně po Velikonocích a zmrtvýchvstání nikde. Dočkáte se. Nebyl čas. Stalo se toho hodně v poslední době. A stále dějě. Třeba to, že jsem zapomněl psát mě a mně. Opravdu. Uměl jsem to dokonale. Automaticky. Pak mi to někdo vysvětlil. Že prý je to jednoduché. Že si tam mám dosadit tě a tobě. Bylo to jednoduché. S tím tobě. Ale mě už mi tam nešlo. Od té doby to neumím. Ale nevadí mi to. Už proto, že díky tomu ani nevím, že to píšu špatně. Nebo nepíšu. A teď jsem si uvědomil, že byl 13. květen, a já si ani pořádně nepřipomněl výročí, kdy umřel Stopař. Poprvé. Někdy se něco děje i tím, že se to nestane.

Den, kdy mi zbořili srub

Vítězství! Smím si v černý vlas jej vplésti.
Ač tvrdá rána chlípí v prsou kdes.
Korouhev černou v křečí ztvrdlé pěsti
Jdu bojištěm. Je večer. Já a pes.

Pes štěkal kde na nepřítele pad
Je kolem mrtvol jako plev
Žer těla jejich, máš-li hlad.
A chlemtej krev

Psův zrak dí: „Bratře, krev je krev.“
A skáče a líže moji horkou ránu
Tak jdeme spolu k příštímu vstříc ránu
Já a můj pes a černá korouhev

Tu-fu byl kabrňák. A nemyslím ten sýr.

Popíšu vám, jak jsme se onehdy před lety s Dalim potkali.  Myslím nevirtuálně. Zočivoči. A bylo to - jak to jen říct – zvláštní. Opravdu zvláštní. Byl vám  takový – mladý. Ale za to asi až tak nemůže. Je to takové zvláštní, potkat někoho o kom víte, že je jedním z vašich nejbližších kamarádů, že o vás ví víc (a vy o něm, hohoho) než téměř kdokoliv jiný – a přesto nevíte jestli nebudete jen tak koukat a bavit se o počasí. Tak jsme si tak sedli na zahrádce, dali si pití, koukali se na sebe – a bavili se o počasí. Sakra, sakra, sakra – něco je špatně. Že by byl tak vyděšený z toho fotříka v kvádru (ano, kvádru, byl jsem v Olomouci pracovně) co naproti němu sedí? Nebyla to chyba, potkat se s ním?

Vzpomněl jsem si na jednu věc ze svého pohnutého života. Od svých 15 do cca 19 let jsme s kamarády kotlíkáři jezdili na jeden krásný srub uprostřed lesa. Bylo to u Potštejna, v zimě bylo skrz stromy vidět na hrad, bylo to takové útočiště, kde mohl člověk být když už byla moc kosa na trempování venku. Prožíval jsem tam své lásky i bolesti, plánoval jsem si tam svou skvělou budoucnost, zřetelně jsem viděl jak na mě svět čeká. Uplynuly roky. Svět mě má na háku, budoucnost už není co bývala. Popadla mě nostalgie a vyrazil na stará místa. Jen sám, se svým dobrmanem a vzpomínkami. Ty mě vedly. Bezpečně, spolehlivě. Znal jsem pořád každý kámen, každý strom. Přišel jsem za poslední zatáčku, přímo pod místo, kde stál srub. Srub nebyl. Les nebyl. Stráň nebyla. Jen obrovská díra. Na tomhle místě uprostřed lesa stálo někomu za to udělat lom na kámen.  Šel jsem zpátky, vykašlal se na ostatní místa a jel domů. Pak mi ale došlo, že chyba je ve mně. Když jsem tam šel, myslel jsem, že najdu kus sebe, že věci budou takové jako měly být. Ale tím že jsem tam šel, jsem ten srub ve vzpomínkách zbořil. Dokud jsem neviděl lom, srub pořád stál.

To mi letělo hlavou, když jsme tam tak naproti sobě seděli a bavili se o tom, jaká je tam krásná kašna. Už už jsem se chtěl zvednout, aby ten Dali, který je můj přítel, neustoupil tomu mladíčkovi co sedí přede mnou. A najednou, najednou to bylo dobré. Najednou jsem věděl, že ten Dali co je přede mnou je tisíckrát lepší než ten, který mi posílá písmenka přes ICQ. Protože je skutečný. Protože je to kamarád, který mi podá ruku, poplácá po zádech a zaplatí kafe (ještě jednou díky :-). Kvůli tomuhle má cenu se ponořit do toho anonymního světa internetu. Proto má cenu promrhávat ty hodiny u Facebooku. Je to stejné, jak na břehu Cidliny. Víte, že jsou lepší místa na chytání – a právě proto má každý úlovek o  to větší cenu.  Protože skutečný, byť nedokonalý přítel je víc než cokoliv, co se dá najít na internetu.

Vídám se s ním teď každý rok. Jednou. V létě. Přijede k nám a já ho vezmu na střelnici a on mě za to třeba naučí poker. . Zatímco on střílí dobře, já hraju poker mizerně. Potom se vrátí zpět a napíše o tom třeba tohle. A já mám radost. Protože Dali – jestli jsem vám to už náhodou neřekl- Dali je můj přítel…

 

A ten srub bych našel i o půlnoci…