Pojďte, přátelé.
Ještě není pozdě hledat nový svět.
Chci plout až tam, kde slunce zapadá.
Ač nejsme již tou silou dávných časů,
Co zemí i nebem pohnula by,
jsme stále tím, čím jsme.
Srdce nám buší touhou hrdinskou.
Zlomeni časem, osudem,
však vůle máme dost.
K boji, hledání i nacházení.
Tennyson, Odysseus
Píšu ti dopis. Myslím na tebe poslední dobou docela často. Nikdy jsme se nepotkali, a ani nepotkáme. Píšu ti proto, že po světě běhá spoustu takových, jako jsi ty. Jste jako bratři, jeden jako druhý. Ale já jsem zpátky. Neboj, vím, že můj odznak má jen hodnotu plechu, na kterém je vyražen a oranžové majáky na mém služebním autě nevzbuzují respekt. Důležité je to, že jsem zase v ulicích a čekám…
Byla krásná letní noc na přelomu jara a léta. Bylo mi 21 let, a svět na mě čekal s otevřenou náručí. Byla jen otázka času, kdy se stane něco velikého, něco čím se zapíšu navěky do jeho podoby. Chápal jsem Herostrata, ale tak nějak shovívavě.
Měl jsem v tu dobu práci, kterou jsem chtěl a bavila mě. Byl jsem u bezpečnostní agentury jako člen zásahové jednotky PCO. Celý den v autě, jezdil jsem po městě, černá slušivá uniforma, černé brýle, revolver u pasu – co více jsem si v tom věku mohl přát?
Jeli jsme tehdy s kolegou na pravidelnou kontrolu benzínových stanic. Probíhala jako vždy v klidu, žádné komplikace nikdo ani nečekal. V puse ještě chuť od právě dopitého kafe, blížili jsme se od Opatovic směrem k Hradci Králové. Vedle jeden z kolegů, se kterým jsem měl mnoho společného, mohli jsme si spolu povídat celou noc a pořád bylo o čem . A hlavně – věřil jsem mu. To je v téhle práci hodně důležité. Jel jsem asi 40 km/h, nebylo kam spěchat. Město bylo naše.
Na řadě byla poslední čerpací stanice. Každou noc tam zůstával pumpař déle. Pokaždé na nás zamával a jeli jsme dál. Občas jsme zastavili na kus řeči. Byl už trochu starší (kdo není, když je vám 21?), měl rád svoji rodinu a fotbal. Měl knírek a upřímné oči bezelstného člověka.
Přijeli jsme tedy na čerpací stanici a čekali, až mávne a my pojedeme dál. Nic. Kolega vylezl z auta a přišel ke dveřím. Bylo otevřeno. Zvláštní- proti předpisům, proti opatrnosti.
Zastavuje se. Asi sekundu kouká na zem za pokladnu. Něco se děje. Sahá po zbrani. Vytahuje ji. Natahuje závěr. NĚCO SE DĚJE!. Otáčí se ke mně. Otevírá dveře. Vystupuji z auta. Jde to nějak pomalu. Běžím k němu. Koukám na podlahu. Pumpař tam leží. Jakoby spal. Ale nespí. Leží nějak divně. U hlavy má kaluž krve. Vypadá strašně bezbranně. Mírumilovně. Ale ne smířeně. Leží tam, a v hlavě má díru. Střelná rána. Všude proniká taková zvláštní vůně. Čas se zpomaluje.
Sahám po pouzdře na boku. Cvaknutí patentu zní jako výstřel. Ale nikdo nestřílí. Ještě ne. Vytahuji revolver. 357 Magnum. Náboj, co zastaví medvěda. Už ho pevně držím oběma rukama. Tak jak mám. Tak jak musím. Natahuji kohout. Další zvuk, co musí být slyšet až na konec světa. Ale tenhle uklidňuje.
Kontrolujeme čerpací stanici. Není tu. Ale je venku. Někde tam venku, kde jsou lidé, kteří klidně spí. A já udělám všechno proto, aby mohli klidně spát dál. Vyrážím ven, za čerpací stanici. Někde tam je. Ve tmě. Mám tmu rád. Ale dnes je nějaká jiná. Stojím proti osvětlenému horizontu. Jsem ideální cíl. Rozumné by bylo jít do auta a počkat na Policii. Stojím tam, přemýšlím. Je to možná sekunda, ale trvá věčnost.
Za sebou slyším hlas kolegy. Mluví do vysílačky. Hlas se musí nést až na konec světa, tak je hlasitý. Přehlušil i zvuk noční louky. „211, já 212, na Avanti směrem k Hradci LP, pumpař zastřelený, pošli policii. HNED!“ Na druhé straně šokované ticho a potom nevěřícné „Rozumím, volám.“ Svoji pracovní povinnost jsme splnili. Ale ne morální. Stisknu revolver ještě pevněji, jdu do tmy. Jsem jak ve zpomaleném filmu. V ruce cítím ořechové dřevo pažbičky. Ocelový chlad spouště.
Tma se přede mnou rozestupuje. Zavírá se za mnou. Výborně, už nejsem tak dobrý cíl. Už nejsem cíl. Už jsem lovec. Adrenalin mnou prochází. Bojím se? Ano. Je mi to jedno? Je.
Vůně oleje z mé zbraně přehlušuje vůni trávy i vlhké země. Poslouchám okolí a jdu opatrně dopředu. Pomalu, ale jistě. Žádný podezřelý zvuk. Jen každý můj krok. Slyším každé zlomené stéblo. Někde tam za mnou je kolega. Kamarád. V tu chvíli nejbližší člověk, kterého mám. Je tam, a kryje mi záda. A bude tam, i kdyby se otevřelo samo peklo. Vím to.
Pročesávám okolí, ale marně. Každý úder mého srdce znamená další metr, o který ON může být dál. Rozsvěcím baterku. Mám dobrou baterku. Světlo řeže temnotu jak sluneční paprsek. Jestli tu je, neschová se.
Jsem lepší cíl. Jsem jako světlo, co doufám přitáhne můru. Smrtihlava. Tak se ukaž!
Sirény mě vrací do reality. Jsou jako opak těch od Tyrhenského moře. Lákají mě zpátky do normálního světa. A já jdu. Nerad. Ale musím. Couvám zpátky do světla. Zbraň je najednou nějaká těžká. Jsem unavený. Ale ještě pořád doufám, že ho objevím. Mám chuť na něj zavolat, ať si pro mě přijde, ať to zkusí proti někomu, kdo má šanci. Ale neudělám to…
Potom přijela PČR. Známí, kamarádi i úplně cizí. Hemžili jsme se tam jako mravenci. A pořád ta samá otázka – dostali jste tísňové volání? Nedostali, nestihl to. Nic jsme nezanedbali. Svědomí máme čisté. Nikdo nám nemůže říct nic špatného. Taky neříká. Ani nemusí…
Pochválí nás za zajištění místa činu, i za vyčištění oblasti. Slabá útěcha. Už jsme se chystali nasednout a odjet. Když tu najednou zachraptí vysílačka. Ne naše, policejní. „Kurva, tady je ještě jeden!“
Nasedáme a jedeme. Za policejními auty, modrá světla majáků se odráží od všeho okolo. Jsme jako procesí. Nebo pohřební kolona. To spíš.
Přijíždíme k Autoprimu a tam další oběť. Taxikář, jak se dozvídáme později. Leží uprostřed silnice a není na něj pěkný pohled. Vnímání se zostřuje. Opět ta zvláštní vůně. Proniká vším, přehlušuje všechno. Krev. Už ji nikdy nezapomenu. Takhle voní smrt. Lidská smrt. Není to pěkný pohled. Spousta krve, přes půl silnice. Mozková tkáň. Kousky lebky. Výraz obličeje naštěstí nevidím. Čekám, jestli se dostaví emoce, vztek, nenávist, znechucení – ale nic.
Jsem unavený. Jsem lhostejný. A není to můj boj. Kolem je spousta uniforem, které to udělají. Lépe než já. Sejmou ze mě to břímě. I když bych ho rád nesl.
Do rána jsme jezdili po městě. Nesmyslně, ale nemohli jsme jinak. Vzduch zase voněl jarem a přísliby věcí budoucích. Svítání rozehnalo tmu, první paprsky se zařízly do kalného rána. První ptáci začali zpívat do chuchvalců mlhy. A bylo ráno jako každé jiné. Jen pro dva nevinné lidi už nepřišlo. A já už na něj vlastně taky koukal jinak…
Martin Vlasák byl odsouzen na doživotí. Byl v cele s Jiřím Kájínkem při jeho slavném útěku. Z loupežného přepadení si odnesl 13 000,-. Minul jsem se s ním asi o 10 minut…
10 minut, které mohly změnit několik životů. 10 minut mezi životem a smrtí. Jen tentokrát by mohla ukázat na někoho jiného…
