1.Máj
Byl v Čechách první máj a byl i při hranici.
Zde nezazněla však ta píseň jásající,
Ta píseň o vodě jež po lučinách hučí,
A o květu, který se v sadě skví;
Zde bouřil jiný zpěv, hlasitější a prudší,
Sem přes hory se neslo poselství;,
jež jinak hučelo, než po skalinách bory;
Marš řízný zpívali ti, kdo šli za prapory.
Šli. Řvali nadšením a okázalým vztekem,
Šli za svým praporem (byl rudý s bílým flekem),
A hromové Sieg-heil se neslo městem, polem…
Byl v Čechách první máj a plno sígrů kolem.
Báseň o prvním máji na začátku června se nejeví jako nejlepší načasování. Ale letošní první květen jsem to neměl kam napsat a na další se mi čekat nechce.
Tak to holt musíte vydržet. Je to z knihy Plechový cirkus od Václava Laciny, Melantrich 1945.
Jen jsem tak přemýšlel, jaké to mohlo být třeba v tom Melantrichu hned po osvobození. Za celou válku vydáváte tak 50 knih ročně a ani ty nejsou žádná sláva. Snad se i dokonce podílíte na vydávání ilegálních tiskovin V boj nebo Rudého práva, ale ani to vás nemůže plně uspokojit. A najednou to tu je. Mír, svoboda. A vy koukáte z toho svého okna na Václavské náměstí na tu euforii, ale už se vám neklidně honí hlavou co teď budete dělat, teď, když konečně můžete.
To musí být krásný pocit. Ale zároveň i odpovědnost. Zkuste si to představit, slovo je silná zbraň. Tím, co teď vyberete, můžete ovlivnit spousty lidí možná i tak trochu historii. Komu dát nejvíc prostoru, čí verzi událostí vydáním posvětit a přijmout za oficiální? Vrátit se do historie a tisknout Masaryka, nebo přinést to nejnovější, ať už to přišlo z Moskvy nebo z Londýna? A co takhle poezii – vždyť svět je najednou tak krásný a budoucnost před vámi…
Nevím, jak bych se zachoval. Možná si to příliš idealizuju a prostě tiskli co jim přišlo pod ruku, možná šlo o peníze. Možná že prostě napochodovali nějací panáci z Národně socialistické strany (předchůdci Československé strany socialistické, ne náckové :) a ten papír s knihami co se budou tisknout co tam za války připíchli němci nahradili nějakým svým lepším, prověřeným seznamem.
Nevím. Nevím a ani nechci vědět. Pořád doufám, že platí to co říkal v koncentráku tiskař Burger v Ďáblově dílně: “Žena říkala, že jsme tiskaři proto, abychom říkali lidem pravdu.“
Haj hou.
