Seděl jsem v pracovně, popíjel portské a pozoroval vycházející slunce. V posledních letech se z toho stal takový můj malý obřad – vstal jsem hodinu před východem slunce (za ty roky mám si vypěstovaný jakýsi instinkt, stejně jako rybáři vycítí chvíli přílivu), vysprchoval se studenou vodou a zacvičil si. Cvičení bylo den ode dne namáhavější, přímo jsem cítil, jak mi ubývají síly. Dnes ráno jsem se sotva dokázal dobelhat ke křeslu. Vím, že na svůj věk jsem ve výborné kondici (máme to v rodině) , ale nic to nemění na tom, že jsem v podstatě stařec nad hrobem.
Dopil jsem víno a již snad posté se podíval na obálku na stole. Ležela tam od včerejšího odpoledne a já stále ještě nenašel odvahu ji otevřít. Možná se příliš bojím toho co tam najdu. To, že ji ignoruji mi pomáhá zahnat vědomí, že vím co tam je. Všechny zprávy začínají stejně. Vrchní velení říšské branné moci Vám s lítostí sděluje… Váš syn, poručík Gotfried von Plakvicz… padl při plnění svých povinností… příkladnou obětavost… jeho jméno nebude zapomenuto… přijměte prosím naši upřímnou.. Jak to bylo v Bibli? „já půjdu k němu, ale on se ke mně nevrátí ?“
Proč zrovna on? Nikdy nechtěl být voják. A já ho nenutil. Krásně maloval, byl architekt. Měl jsem ho až v pozdním věku, ale o to více jsem k němu přilnul. A teď leží někde na východě, možná ani nemá hrob, a já tu sedím, popíjím a kouřím doutník. Měl jsem to být já. Už dávno. Měl jsem před sebou skvělou budoucnost, na intervenci svého otce plukovníka jsem se stal nejmladším kadetem elitních husarů 1. Leib-Husaren-Regiment Nr. 1 . Včas na to, abych stihl poslední pořádnou válku, kdy jezdectvo bylo ještě královnou bojiště – Prusko-francouzskou. Včas na to, abych při útoku na dělostřeleckou baterii přišel o oko, ucho a kariéru v armádě.
Nakonec jsem se z toho dostal – tedy ze zranění. Duševně jsem se s tím nevyrovnal nikdy. Já přece měl být voják. Jako otec, jako děd, jako každý von Plakvicz za posledních 300 let. Vrátil jsem se na rodinné sídlo ve Východním Prusku a tam studoval vojenskou vědu, strategii, memoáry věhlasných vojevůdců – a marnil čas. Nikoho jsem nezajímal a když přišla Velká válka, byl jsem prý už starý. Nebyl jsem dobrý ani pro domobranu. Potom se z Pruska najednou stalo Polsko a já se musel vystěhovat do Berlína. Tam jsem se i oženil –víceméně mimochodem a náhodou. Stále jsem ještě čekal na to, že přijde moje chvíle. Čekám na ni vlastně dodnes. A až dnes vidím, že zbytečně.
Za chvíli opustím naše rodinné sídlo a odjedu na západ. V Postupimi má náš rod menší usedlost kde budu moci dožít. Mám před sebou ještě pár let života – otec se dožil 95 let, děd dokonce 97. Zaslechl jsem Franze, jak vedle balí stříbrné nádobí. Starý sluha (starý? – vždyť je o 30 let mladší než já?) pečlivě zachraňoval poslední cennosti. Na přibližující hřmění děl jsme si už zvykli, ale pošťák, který tu včera byl (znovu mě píchlo u srdce, když jsem si vzpomněl na dopis) mluvil o tom, že někdo už zahlédl i kozáky. Zřejmě průzkum II. Ukrajinského frontu. Zrovna kozáci! Já, poslední husar na světě, budu utíkat před kozáky!
Z myšlenek mě vyrušilo diskrétní zakašlání.
„Pane, je čas“, zašeptal Franz, „musím zabalit vaše osobní věci.“
Došel k velké prosklené vitríně.
„Vaši uniformu mám zabalit také?“
Najednou jsem věděl co musím udělat, na co čekám celá ta léta.
„Ne Franzi, tu ne. Tu si obléknu.“
Zaraženě se na mě podíval.
„Prosím pane?“
„A připrav mi mého koně, bodu ho také potřebovat.“
Pochopil.
„Ale pane, to přece nemůžete, nemáte vůbec žádnou šanci, vždyť je vám…“
„Vím kolik mi je, Franzi, v mém věku maršál Radecký velel ze sedla. A kromě toho – nemůžu jen tak utéct.“
Chvíli stál a díval se na mě.
„Rozumím. Chcete abych …?“
„Ne, ty zůstávat nemusíš... „
Franz pokýval hlavou a odešel. Otevřel jsem vitrínu. Byla tam má uniforma. Nechal jsem si ji šít na plukovní oslavu, když se náš husarský pluk měnil na tankový. Pozvali mě, abych ji vyprávěl o „starých časech“. Potřebovali slyšet o dobách, kdy jsme vítězili. Co jsem jim měl říct? Pamatuju si, že jsem byl na pravém křídle jako součást záloh, když jsme dostali rozkaz zničit francouzskou dělostřeleckou baterii. Řekli mi, ať se držím vzadu - strašně mě tím urazili. Když začal útok, chtěl jsem jim ukázat, co ve mě je. Rozjel jsem se sám proti zakopanému dělostřeleckému postavení jen se šavlí v ruce. Připadal jsem si jako Teutonský rytíř, věděl jsem, že mě nikdo nemůže zastavit. Potom s z krajního děla zablesklo, před mým koněm vybuchl granát, něco mě praštilo do hlavy a tma. Probral jsem se někde v lazaretu se zavázanou hlavou. Řekli mi, že válka skončila. Na polštáři jsem měl železný kříž, dekret o mém povýšení a propouštěcí list z armády.
Moc jsem je tím nenadchl. Už mě nikdy nepozvali.
Pomalu jsem se oblékl. Černé kalhoty, jezdecké boty, černý dolman se stříbrnými šňůrami, šerpa a nakonec vysokou čáku se symbolem našeho regimentu – velký, stříbrný Totenkopf.
Nejkrásnější uniforma co znám.
V pase mě trochu táhla a v ramennou byla volná, ale co, nejedu na přehlídku.
Přešel jsem do vedlejšího pokoje a začal vybírat zbraně. Šavle je samozřejmost, ale co k tomu? Loveckou pušku nebo brokovnici jsem zavrhl hned - nejedu na lov a nejsem žádný sedlák, i válka má (nebo alespoň měla) svá etická pravidla. Pušku nebo karabinu si taky vzít nemůžu, je potřeba ji držet oběma rukama a já se už bych se na koni při střelbě neudržel. Zbývají tedy pistole. Mám ve sbírce pár opravdu pěkných kousků, od Radomu až k vynikající P.08 Parabellum. Ale někde uvnitř jsem vlastně věděl co si vyberu, neměl jsem vlastně jinou možnost. V kazetě z červeného dřeva ležely dvě krásné jezdecké křesadlové pistole. Patřily už dávno do muzea, ale to já vlastně taky.
Pečlivě jsem naládoval prach, ucpávku a olověnou kouli, na pánvičku jsem nasypal zvlášť jemný prach. Prachovnici jsem si s sebou ani nebral, nepředpokládal jsem, že bych měl čas znovu nabíjet. Sešel jsem po schodišti do přijímacího sálu. Když jsem šel kolem zrcadla, zarazil jsem se.
Stál tam Franz. Když mě uviděl, zarazil se.
„Vypadáte nějak ... jinak, pane.“
Já se i jinak cítil. Konečně jsem po letech věděl co chci
„Já vím. Odjíždím, Franzi. Myslím, že večeři nemusíš připravovat. Vyber si na zámku co budeš potřebovat a můžeš jet. Ber to jako poděkování za věrné služby. “
„Děkuji, pane. Já...“
Hlas se mu zadrhl, měl jsem dokonce pocit, že mu zrudly oči.
„To je v pořádku, Franzi, já vím.“
Prošel jsem okolo něj a vyšel ven. Doufal jsem že se dostane do přístavu, byl tam prý pro uprchlíky připravený zámořský parník Wilhelm Gustlof, snad se na něj dostane.
Studený vzduch mi proudil do plic, slunce stoupalo výš a výš, nebe bylo bez mraku. Nádherný den pro bitvu. Vylezl jsem na koně, byl to Bucefalus, klidný ale statný hřebec. Rozhodl jsem se že pojedu na kopec ke křižovatce, tam byla šance na někoho narazit. Jel jsem krokem, užíval si jízdu. Neohlédl jsem se. Na kopci jsem se zastavil a čekal. Nedělalo mi to problémy, měl jsem spoustu času.
Asi po půlhodině jsem se dočkal. Dvoučlenná předsunutá hlídka na koních, lepší to snad ani nemohlo být. Vyjel jsem jim pomalu naproti. Když mě uviděli, zůstali stát. Horečně si začali něco povídat, ukazovali na mě, kroutili hlavami. Mladší měl zelenou polní uniformu, lodičku, pušku a revolver. Prostě pěšák na koni. Starší vypadal jako důstojný nepřítel. Mohlo mu být kolem třiceti, měl hustý knír, na hlavě papachu a na sedle připnutou pochvu se šavlí.
Dojel jsem asi na 50 metrů od nich a zastavil se. Pomalu jsem vytáhl ze sedlového pouzdra pistoli a čekal.Chvíli se radili a potom zřejmě pochopili co chci. Mladší se zasmál, vytáhl z pouzdra Nagant rozjel se ke mě. Pobídl jsem Bucefala a vyrazil. Zamířil jsem však do pravého oblouku. Je to starý trik který vám dá velkou výhodu, když ho ovšem ovládáte. Vtip je v tom, že jezdci potom musí střílet přes ruku, navíc na terč, který se nepohybuje proti, ale na stranu. Pokud nemáte cvik, je velmi obtížné správně předsadit záměrnou. Mě se navíc lépe střílí na levou stranu - už kvůli skleněnému pravému oku. Začal pálit už ze třicet metů. Byla by náhoda, kdyby něco trefil. Navíc jel cvalem, což je pro střelbu nejhorší . Počkal jsem na dvacet metrů a vystřelil. Vedle. No nic, mám ještě jednu možnost. On mezitím střílel čtvrtou ránu. Zahodil jsem už zbytečnou zbraň a vytáhl druhou. Pátá, šestá rána - tu jsem už slyšel letět kolem. Postavil jsem se ve třmenech a pobídl koně ještě více doprava. Myslel že chci ujet a tak zamířil přímo ke mě. Chytil se. Bylo nemožné ho netrefit. Těžká olověná kulka ho zasáhla pod pravou klíční kostí. Okamžitě se deformovala a vytrhla mu kus masa ze zad. Rána ho srazila z koně.
Tak to by bylo. Zastavil jsem koně a zhluboka dýchal. Kozák mě sledoval. Jeho výraz byl spíše zamyšlený než nenávistný. Očividně mi dával čas abych se vzpamatoval. Po pěti minutách mi už bylo lépe. Kývnutím hlavy jsem mu poděkoval. Pochopil .
Stáli jsme proti sobě asi na třicet metrů. Vytasil jsem šavli a vzdal mu poctu. Zasloužil si ji. Tasil a pozdravil mě.
Rozjeli jsme se tryskem proti sobě. Rozpřáhl se na silný sek, chtěl prorazit můj kryt a proseknout mi krk. Byl silnější, rychlejší a věděl to. Na poslední chvíli jsem jeho úder vykryl vysokou tercií s povolem, stihl jsem po něm dokonce ještě seknout když mě míjel. Minul jsem asi o třicet centimetrů, ale i tak sem byl spokojený. Pomalu jsem zastavil koně a otočil se. Tentokrát už mi čas nedal. Rozjel se proti mně, stál ve třmenech, šavli měl daleko před sebou, připravenou k bodu jako kopí. Nemohl jsem čekat, rozjel jsem se proti němu. Měl jsem v podstatě dvě možnosti. První byl kryt s úhybem, snad by se mi povedl, ale nic by to neřešilo. Na další útok jsem už neměl sílu. Rozhodl jsem se zariskovat.
Napřáhl jsem šavli proti němu. Vypadalo to jako středověký souboj na dřevce, jen nikdo neměl zbroj ani štít. Tentokrát jsem místo klasického krytu použil záraz. Vykryl jsem jeho špičku čepelí těsně před košem své zbraně. Odchýlil jsem ji jenom na pár centimetrů od svého těla – ale stačilo to. Má čepel klouzala po jeho a on neměl žádnou možnost to změnit. Když mu ocel zajížděla do krku, tvářil se překvapeně.
Náraz mi vyrazil zbraň z ruky. Chytil jsem se Bucefala okolo krku. Když zastavil, sklouzl jsem do trávy. Pravou ruku jsem necítil, navíc se mi na hrudi začalo šířit zvláštní teplo. Cítil jsem klid. Věděl jsem, že jsem svůj úkol splnil. Ležel jsem na zemi a pozoroval slunce. Bylo sice ráno, ale začalo se šeřit, věci ztrácely obrysy . Vzpomněl jsem si na Gotfrieda.
… Já půjdu k němu, ale on se ke mně nevrátí…
Věnovánu des. Blažkovi, in memoriam
