29 prosince, 2009

Slova, slova, slova


Von je ten Hamlet pěknej hajzl. Fakt. Četli nebo viděli jste to vůbec někdy pořádně? Já včera, po letech. Kdo zná hru Fortinbras se opil od J.Glowackiho nebo ještě lépe Vzpomínku na Hamleta od Oldřicha Daňka tak ví, o čem mluvím. Doporučuju vám obě. Ale od začátku. Slyšel jsem Hamleta. V Hilského překladu. Ani ten překlad se mi moc nelíbil, ale budiž.

Tak začneme tím základním. Od koho víme, že to bylo takhle? Od Horacia. A  to je kdo? Hamletův kumpán, žeano. Tak tolik k jeho objektivitě. Navíc sám připouští, že je Říman víc než Dán. Musíme si uvědomit, že na přelomu 16. a 17. století už v Římě dávno žijí Italové. Tuším že Heller napsal, že mu Řím připomíná dávnověká města někde v Asii. Zarostlá džunglí a obývaná opicemi. Stejně tak  se pod Pantheonem neprochází Římani, ale Italové. Nebo si snad dovedete představit, že by národ , který dnes žije na Apeninském poloostrově dokázal vybudovat nebo snad dokonce udržet říši, která ovládala téměř celý tehdy známý svět? Vybudovat památky, které budeme obdivovat ještě další dva tisíce let?  No tak vidíte. Takže náš hlavní zdroj je naprosto neobjektivní Ital. Teď k Hamletovi. Jak se o údajné královraždě dověděl? Od ducha svého otce. A jako náhodou to nikdo jiný neslyšel. A  jeho matka Gertruda, duchova exmanželka ho ani neviděla. A to jí ho i ukazoval. To už rovnou mohl říct, že mu to poručil Bůh. Párkrát to už zabralo a je to stejně věrohodné.

Spíš to vypadá na Oidipovský komplex kombinovaný touhou po moci. Už se tak chystáte na trůn, a najednou strejda. Předběhne vás, a navíc má taky syna. A ten syn by vás třeba taky mohl  předběhnout. Tak si vymyslíte královraždu, abyste si nějak ospravedlnili svou touhu po trůnu. A jelikož jsem tak trochu mešuge, tak si vymyslíte nalití jedu do ucha. Taková smrt by byla věrohodná jedině v tom případě, že by ho zabil sám Hamlet. Což by dávalo jistou logiku, měl motiv i příležitost. Já bych si tedy k výslechu první přivedl jeho. Řekl bych, že tehdejší prostředky úkladné vraždy byly tak rozsáhlé, že lití jedu do ucha by bylo opravdu posledním způsobem, jak se někoho zbavit. Spolu s Daňkem tedy připouštím přirozenou smrt.

Takže se rozhodne zabít Claudia. Zatímco Hamletovi “důkazy” pro jeho jednání zná pouze on, všichni na královském dvoře slyšeli,  jak Claudius nazývá Hamleta synem, přeje si pro něj všechno nejlepší, prostě chová se k němu naprosto nad očekávání dobře. dokonce i poté, co Hamlet naprosto bez důvodu zabije chudáka Polonia. Kdyby měl král opravdu nějaké špatné úmysly, nechal by to našemu milému H. sežrat. Úkladná vražda je hrdelní zločin, pěkně by se ho zbavil a nikdo by nemohl říct ani popel. Ale on, šlechetný panovník a milující strýc vše ututlá, svému starému příteli nedopřeje ani slavnostní pohřeb a chce uklidit H. do Anglie, do bezpečí. Pošle s ním ještě dva rozumně uvažující dvořany – Rosencrantze a Guildensterna. Jak se jim H. odvděčí? Pomocí královské pečetě, kterou má “náhodou” u sebe je odsoudí k smrti. Našeho makaronského vypravěče ještě oblbne zprávou, kterou taky “náhodou” najde. A ještě ta historka s piráty…

A přijede rovnou na pohřeb Ofélie. Chudák holka. Miluje ho. Obětuje mu svou nevinnost. A on se jí pěkně odvděčí. Je na ní tak hnusný, že by nezasloužil pár facek, ale nakopat do prdele. A proč je na ní vůbec hnusný? Jaký to má význam? Ona mu v jeho plánech nepřekáží, dokonce je chudinka tak naivní, že by mu nejspíš i pomohla. Je na ní prostě hnusný, protože chce, tak je to. A pak jí zabije otce. Polonius je starý žvanil, ovšem – ale je nějaký důvod ho zabíjet? Není! Leda že by na H. něco věděl. To by potom smysl dávalo. Takže H. ho prostě propíchne za závěsem a žvaní něco o myších nebo krysách. Jasně, když chci trefit krysu, bodám metr a půl vysoko. Chtěl prostě zabít a basta. A reakce, když zjistil, že zabil Polonia? Tajný rada, jak zvážněl a ztich. O čem náhle hloubá? Když žil, byl jen užvaněný trouba.

Absence jakékoliv lítosti, ale 2x se opakující motiv mluvení. Polonius věděl, že H. chystá vlastizradu, proto musel pryč.

A Laertes. To co mu provedl na pohřbu jeho sestry je ubohost nejvyššího řádu. Laertes měl morální právo ho zabít v souboji.

Co na tom, že se H. vymlouval na své šílenství. To šílenství. K čemu vlastně bylo dobré? Všechny věci které dělal, mohl klidně dělat i bez toho. Fakt.

Takhle bych mohl pokračovat dál. Scéna s herci, při které ztrapní a přivede do rozpaků samotného krále přede všemi dvořany. To byl prý důkaz. Ale stát se to vám a vy být nevinní, taky by to s vámi zacvičilo.

Závěrečná scéna. Všichni přítomní mrtví (až na Horacia), Fortinbras přichází po všem. A je pro něj samozřejmě výhodné akceptovat nyní už “oficiální” verzi, protože H. jako poslední dánský král je pro něj důležitý – tedy jeho hlas alespoň. Kdoví, co se tam vlastně sběhlo.

Takhle já toho Hamleta vidím. Hrdina? Hovnajs! Grázl to byl…

 

Toto je má druhá divadelní recenze. Věnuji ji k narozeninám  jednomu z nejchytřejších lidí co znám. Všechno nejlepší, Zajdo.