Je den veteránů, a já si už poněkolikáté čtu
úvahu kamaráda Daliho. Je krásná, tahle úvaha. Moc krásná. Ale nemůžu a nechci s ní souhlasit.
Protože pokud zapomeneme na všechny tyhle smrti, nezůstává nic. Nic po nich a nic pro nás. Pokud zapomeneme na plukovníka Švece , nemůžeme nikdy plně pochopit, na jakých základech a s jakým nadšením a ideálem vznikala naše republika. I tahle smrt nám ji vybudovala. „Nemohu přežít hanby, stihnuvší naše vojsko, boříte to, co bylo s ohromnými překážkami stavěno po celá léta …“
Pokud zapomeneme na 6 milionů lidí, kteří se provinili jenom tím, že byli členy jednoho národa co ani neměl svůj stát, nemůžeme už nikdy doufat, že si lidstvo nakonec zaslouží vlastní existenci a že se taková věc už nemůže nikdy opakovat.
Poručík Milan Štěrba. Na toho už jsme skoro zapomněli. Jestli jsme vůbec znali. Pro někoho padl za nás a za naše hodnoty. Pro někoho byl loutka, oběť politiky USA. Pro někoho prostě jen žoldák, co měl smůlu. Asi by mu to bylo jedno, co si kdo myslíme. Protože ti, na jejichž mínění mu záleželo, ti kteří tam byli s ním, vědí naprosto jistě – padl ve službě, padl při plnění úkolu, padl se ctí. Pro nás, co sedíme doma, by to měl být hrdina. Zasloužil by si to. A my ostatně také. Potřebujeme takové jako je on. Potřebujeme hrdiny. Zavřete oči a zkuste si na nějakého vzpomenout. Povedlo se?
Zvířata můžou cítit a dělat skoro to samé, co my. Používat nástroje, cítit bolest i smutek, umí být oddaná i zabíjet jen tak pro zábavu. Ale nedokážou jedno. Nedokážou se obětovat kvůli ideálům. Někdo by možná řekl, že to znamená jedině to, že mají opravdu rozum. Ale já to neřeknu. Nemůžu a nechci. Smrt je to jediné, čím se opravdu můžeme odlišit od zvířat. A každá smrt, na kterou někdo nezapomene, byla dobrá...
