Mysli si všechno a nic. Já mlčím dál.
Tu svou řeč najdu zas, a to mi věř,
až znovu rozkvete železný keř.
Jenom z úst nevypusť, že jsem se bál.
Patroni čeští, stál jsem tam? Stál!
Tak jsem ukončil jednu životní epizodu. Pracovní. Vyhazovače jsem dělal. Na diskotéce. Pod “svou” bezpečnostní agenturou. Ale byl to vyhazovač. A ta diskotéka nebyla ledajaká. Byl to takový ten nóbl hudební klub, kam jezdí lidi v autech, co mají hodnotu jako středně veliký dům. Lidi, co mají vliv. A taky lidi, co tam přijdou pěšky, a nemají vliv vůbec na nic. A teď je od sebe poznejte, žejo. Ale je dobré to poznat. Respektive není dobré to nepoznat. Je to trochu jako tanec mezi vejci s granátem v puse. A ještě se u toho musíte usmívat. Hlavně usmívat. Měl jsem k sobě ještě 2 drsňáky. Drsňáci podle mého měřítka, ne podle vašeho. (To se netýká Tebe, Petře M. ;-) Tak si je tak zkuste představit, když já byl mezi nimi za toho hodného. A víte co? Nakonec to byli moc fajn kluci. Úplně oddělovali to, čím jsou, od toho co dělají. A to není u téhle práce vůbec jednoduché, to mi věřte. Jsem rád, že jsem je poznal. Jsem rád, že jsem na té diskotéce vydržel dlouhých 8 měsíců. Byla to …. zkušenost. Zvládl jsem to, myslím. A se ctí. To je na tom to důležité. A to je asi všechno, co o tom můžu napsat. To, co by bylo zajímavé, nemůžu moc šířit, a to, co můžu šířit, není moc zajímavé. Ta báseň v úvodu je od Šrámka. 1938. Já jsem se tam několikrát bál. Přiznám to. Můžu to přiznat, protože jsem i tak udělal to, co bylo třeba. A to je taky důležité.
Haj hou.
A teď k tomu dalšímu, proč jsem tam ukončil službu. Měním totiž pracovní pozici. Budu prodávat zbraně. Pušky, brokovnice, pistole, revolvery, nože, obušky a tak. Všechny ty nebezpečné věci. Vlastně jsem to vždycky chtěl. Konečně nějak využiju ty kvanta naprosto neužitečných vědomostí, co do sebe už od dětství cpu. Což je dobře. Doufám.
Zbraně prý zabíjí. Tuhle jsem na svůj revolver koukal asi půl hodiny, a nic takového neudělal. Něco vám řeknu. Zabíjí lidé. Zbraně jim to jenom ulehčují. Nebo ztěžují, když je má v rukou dobrý člověk. A těmhle lidem já je budu prodávat. Doufám.
Přijďte si koupit nějakou zbraň. Svět pak bude bezpečnější. Alespoň pro nás. Pro nás, co neseme světlo.
A to je další věc. Konečně jsem to viděl. Cestu.Měl jsem ji na disku už drahnou dobu, ale neměl jsem odvahu se na ní podívat. Až teď jsem ji našel. Bylo to silné. Ne tak jako kniha – ale o to víc, když když tu knihu znáte. A já ji znám. Občas si tak říkám, jak bych obstál já. A nechci to vědět, Bůh ví, že nechci…
“Kolik vám je?”
“90.”
“To říkáte proto, aby vám lidi neubližovali?”
“Jo.”
“A Funguje to?”
“Ne.”
