Paradox o Schrödingerově kočce znám už léta. Ale myslím, že až po včerejšku jsem ho úplně pochopil. Byl jsem se podívat na Open air na představení Země Pokladů. Bylo to po dlouhé době představení na které jsem šel proto, že jsem opravdu chtěl. A znovu mi potvrdilo, že divadlo má skutečně smysl. Nechodím do divadla moc často. Alespoň jako divák ne ;-). Ve spoustě případů tam mluví divní lidé o věcech kterým nerozumím a dělají věci které nechápu. Nedej bože, když jsou u toho bosi nebo dokonce tančí. Ale na hry od Pepy Tejkla jsem chodil vždycky rád. Ne že by se mi všechny líbily. Když režíroval Jámu, byl jsem z toho dost nešťastný. Potřebuju na jevišti někoho, kdo je mi sympatický. Nemusím se s ním nutně ztotožnit, stačí mi, že mě zajímá, jak to s nimi dopadne. V Jámě mi to bylo nejen jedno, ale dokonce jsem chtěl, aby tam umřeli všichni. Dělal si ze mě kvůli tomu srandu. Že prý potřebuju happy end. Že jsem zastydlý romantik. Možná měl pravdu, jako ve spoustě věcí. Asteroid Bejček už mi byl bližší. Sice se tam tu a tam objevilo duchovno, Pepa chvilkama vypadal že začne tančit, ale byla to nádhera. Ta hra tedy, ne ten tanec.
A teď Pepa najednou není a já bych mu tak rád pochválil tu jeho poslední věc. Protože i druhý den nad ní přemýšlím a mám někde uvnitř takový ten pocit.
Země pokladů má děj, který bych popsal pomocí pár vět. Ale síla není až tak v samotném ději, ale v tom nápadu, v tom provedení a hlavně v textu. Každá postava by možná utáhla vlastní příběh.
Rakeťák pořád žije ze své vojenské kariery, ale nezatrpkl když vyřadili z výzbroje jeho “doutníky” a potom i jeho. snaží se najít si své místo i tom novém světě a zdá se, že se mu to i daří. Je to postava téměř renesanční, člověka až napadne kde si při obraně před imperialismem našel čas na sebe – ale co, i Sokrates sloužil jako těžkooděnec ;-) Werichovsko-menšíkovský projev Honzy Bílka mi až tak úplně nesedl, ale to může víc vypovídat o mě než o něm.
Plovák od Jaroslava Pokorného má svůj malý svět elektroniky a mechaniky ve kterém vládne svým šroubovákem a ještě mu zbude čas na kamarády. Kobylák má vždycky nějakou historku o bejkovi co byl už na půl svlěčený, dršťky už měl z břicha venku ale zatoužil po svobodě. Míťa Šána si ho očividně užívá. A rozdělil se se mnou po představení o oříšky co celou dobu jí – a to se taky počítá.
Anča (Monika Fejglová) ještě pořád nemůže uvěřit že svoje nejlepší léta zřejmě prožila někde v pohraničí uprostřed dědků co pijou pivo, a ačkoliv ten pohled do jejího výstřihu a na její chůzi je pořád nádherný, ten smutek je přímo cítit.
Pancíř je bývalý poštmistr co nechce mít z baráku hospodu. Ze začátku se zdá, že je jeho svět úplně jednoduchý, ale překvapí nejvíc. A nakonec z toho všeho vyjde jako vítěz. Hodně otlučený, připravený o svůj klidný svět u půllitru, ale stále vítěz. A ačkoliv je mi jasné že to tak nemůže být, tak když se Zdeněk Tesař na konci dívá do diváků – vím že se díval přímo na mě a přímo do mě.
Bohuna. O ní bych toho chtěl napsat nejvíc. Ale nemůžu najít slova která by dokázala vystihnout ten pocit. Každá věta, každé slovo, každé gesto – cokoliv Jana Portyková na jevišti udělá nebo řekne je úplně přesné a zasáhne. A přestože působí jako nejodevzdanější postava ve hře, ve skutečnosti má síly na rozdávání….
K tomu mě oblíbené historické téma, vysloužilý voják, otázka relativity viny, trestu spravedlnosti a odpuštění – vešlo se tam toho hodně. A to nemluvím o tom, jak to Janě sluší v helmě Wehrmachtu ;-).
Nevím pořádně, jakým způsobem se píše divadelní recenze. Moc sem jich nečetl a Michala Zahálky jsem neměl čas se zeptat. Ale takhle nějak to vidím Ještě ta věc s tou kočkou. Měl bych ji vysvětlit. ale neudělám to. Běžte se podívat, a když uvidíte kočku, nebude to jako dřív…
Ne že bych neměl co vytknout. Měl. Ale nechci. Když se mi něco nelíbilo, řekl jsem to Pepovi osobně. A chystám se to udělat i tentokrát. Ale doufám, že to ještě chvilku počká. Dnes ještě ne. Dnes ne.
