Zanedbal jsem psaní. Ale mám pro to dobrý důvod. Tedy, ne že by to bylo dobré samo o sobě, ale je to dobré jako důvod. Trápila mě bolest zubů. Odporná a vlezlá. A to se potom špatně píše, když vám pulzuje celá čelist. Navštívil jsem svého zubaře. Můj zubař je můj kamarád. Byl nejdřív mým kamarádem, až potom se stal mým zubařem. Ještě že tak, být to obráceně, myslel bych, že je to nějaká zvrhlá verze Stockholmského syndromu. Je to ten nejlepší zubař na světě. A jeho sestřička Lucka je nejlepší sestřička na světě, má hluboké oči a když se ve mě doktor šťourá svými nástroji, drží mě za ruku. Tak jsem u něj tedy byl, že mě to i přes jeho opravu bolí. A on byl nešťastný, protože nic takového se mu nestává. Našel mi pod zubem váček, co tam bolí. Ptám se, jestli o ten zub přijdu. Naježí se, a skoro zařve:”Ten zub zachráníme!”. A vypadá odhodlaně, jako obránce Stalingradu. Nebo Berlína, když na to přijde. Uvidíme. Tak mi dneska čistil kanálky asi 3 hodiny a nadával, jak to předtím udělal dobře, takže se tam teď nemůže dostat. Nabídl jsem mu, že si najdu zubaře, co to bude flákat, takže se mu to bude líp opravovat. Nechtěl, suchar.
A přitom on není suchar. Má rád portské, kouří dýmku a má vytříbený smysl pro humor. Tedy většinou. Je to , stejně jako já, vysloužilý šermíř co skončil u divadla. Nejlepší šermíř mezi herci a nejlepší herec mezi šermíři. Je to původem Slovák, ale má avarskou krev. Je to potomek hornouherské šlechty a prasynovec Hany Hegerové. A všechno tohle se v něm tluče. Však se na něj podívejte, kouká mu to z očí. A nabídl mi, že když ta bolest nepřestane, tak že mám v neděli zavolat, že večer kvůli mě otevře ordinaci a něco s tím udělá. A že v neděli radši než v pondělí, protože na mě bude mít víc času. Svého volného času. Takový on je zubař/kamarád. Takže už můžu psát. Zub sice pořád bolí. Ale už mě netrápí. Trápí mého kamaráda zubaře…
A budu psát třeba o tom, jak si kamarád Zajda udělal blog. Dramatický blog. Už bylo na čase. Zajda je hyperinteligentní. Anglicky mluví lépe než většina Angličanů (a všichni Američani), francouzsky jako průměrný Francouzský vysokoškolák. Dostal se letos asi na 17 vysokých škol, z toho asi tak 6 začal studovat. A na tom blogu píše spoustu zajímavých věcí. Určitě. Protože já tak půlce z nich nerozumím. Ale jsou určitě správně, jsou zajímavé a mají smysl. Na to dám krk. Znám ho. Taky spolu hrajeme divadlo. Taky mu to kouká z očí. Však se na něj podívejte.
Taky se podívejte na Karla. Další kamarád. Mám skvělé kamarády. Karel je člověk, který pohodu a vyrovnanost přímo vyzařuje. Existovat dozimetr na příjemnou a zajímavou společnost, Karel by byl mimo stupnici. Tedy na tom správném pólu. Chodíme spolu na víno. Každý srpen. Je to v polovině prázdnin, my se sejdeme, dáme si střik a povídáme si. Většinou o životu v totalitě. O tom, jak bylo těžké zůstat slušným člověkem Ale šlo to.
Tak jsme tak seděli, povídali si a přišel k nám takový týpek, jestli máme volno. Měli jsme, proč by ne. Sednul si, popíjel pivo a mlčel. Vypadal jako takový ten hospodský polosomrák, polobezdomovec. Na čele odřeninu, neholený, s berlí. Tak si tam pije a najednou povídá, jestli v Čechách takhle chutná pivo normálně. Perfektní češtinou s moravským přízvukem. A sakra, říkám si, chce se kamarádit. S námi. Ale nebylo to tak hrozné. Jen občas něco poznamenal. O tom, jak v JAR pil Ostravar, a v USA projel celý jih a jak ve Švýcarsku studoval vysokou. Už to nebylo zábavné, bylo toho moc. A pak začal, jak tady skončil v nemocnici a jak tady musí zůstat do pátku, než bude mít peníze a než pojede zpátky. Už je to tady, říkal jsem si. Na to jsem čekal celou dobu. Když začal o tom, jak přišel o rodinu v Rakousku v tunelu při tom velikém požáru, měl jsem toho akorát dost. Povídal jsem mu, že mám volnou stovku, jestli mu to pomůže.
Podíval se na mě, někam až doprostřed hlavy a povídá:”Kvůli tomu to přece neříkám!” A nevzal si nic. A povídal dál. Tak jsem si ho prohlížel a všiml jsem si, že je neoholený, ale není špinavý. a že to triko, co má, je od Armaniho a není to z tržnice a bylo mi tak trochu hanba.
A on povídal o jezeru Lago Maggiore, o tom, jak má v Locarnu hospodu kde vaří svíčkovou a guláš, o tom, jak se žije ve Švýcarsku. Povídal, jak skončil v nemocnici a vyprávěl tam o svých problémech. a když odcházel, tak zaslechl- “Dobře ti tak, Švýcare, aspoň poznáš bídu.”
Povídal, jak seděli s Vinckem, Jardou a Jozífkem někde v Ženevě (všichni v emigraci ještě předtím, než jsem se narodil) a povídali si. Česky, samozřejmě. a že tam seděl takový divný maník, kožené kalhoty s padacím mostem, tyroláček a pořád po nich koukal. Tak se ho ptá – ty jsi Čech, ne? Jsem, odpovídá ten “tyrolák”. Jmenuju se Frantisek a jsem aus Benešov. Jak dlouho jsi tu, ptal se můj nový čechošvýcar. 4 roky, povídá “tyrolák”. “Jdi do prdele, Frantisku, když děláš že už neumíš česky. Němec z tebe stejně nikdy nebude, a být Čechem je krásné…”
Potom trval na tom, ať si vezmu jeho adresu. Povídám mu, že se nikam nechystám. znovu se na mě pohoršeně podíval a trval na tom. Že prý nečeká, že tam zítra přijedu, ale že mi jí chce dát, že člověk nikdy neví. Tak mi dal papír, ať si jí opíšu. A já, na tom hlavičkovém papíru čtu o jeho českém občanství a opisuju si jeho adresu. Švýcarskou. V Locarnu.
Pak jsme šli pryč a já mu vnutil těch pár stovek co jsem měl u sebe. Možná jsem naletěl, ale rád to risknu, protože nepomoct mu, to by byla hanba.
Kdybyste měli cestu přes Via Guiseppe Cattori, dejte vědět. Mám tam kamaráda.
Hodně štěstí, Švýcare, ať už jsi kdekoliv…
