Zářivá voda tekoucí v řekách, to není jen voda, to je krev našich předků. – náčelník Chief Seattle

Určitě je spousta lidí, kteří by byli daleko vhodnější pro psaní o povodni.Třeba kamarádka Petra, co se jí minulý týden voda prohnala domem (a já ještě ke všemu ukradl tu fotku na kterou koukáte). Nebo spolužák Jirka P., co při poslední povodni visel z mostu na 40 let starém laně jištěný jedním kolegou a snažil se uvázat kládu co hrozila ten most zničit. Nebo kamarád Dalighost, co se probudil do slunečného rána a jeho rodné město zatím navždy ztrácelo svou tvář. Možná snad i  Judr R., můj učitel na IZS co se do mě rok snažil narvat legistlativu řešící ochranu před povodněmi. (zejména 254/2000 Sb.. , 239/2000 Sb. a 240/2000 Sb., pokud by to někoho zajímalo ;-)
Je to ale můj blog, tak je to na mně. Moje účast na povodních v roce 2002 nebyla ani nijak význačná, ani nijak dlouhá. Byl jsem v obci Hořín (ona je to taková trojobec) jako dobrovolník, organizovala to tehdy ADRA. Původně jsem chtěl vyrazit hned na začátku, když voda stoupala. Zachraňovat z rozbouřených vod stařenky a domácí zvířátka, znáte to. Nakonec to z více důvodů dopadlo tak, že jsem odstraňoval škody. Ty dny byly hodně silné na zážitky, takže nejsem mocen je popsat nějak uceleně. Snad jen okamžiky, které mi nejvíc utkvěly v paměti.
Solidarita a ochota pomáhat byla cítit na každém kroku, dobrovolníků, ať už civilů nebo dobrovolných hasičů, tam byla spousta. O to víc pak překvapila lhostejnost sousedů. Ne těch,  kteří na tom byli špatně, ale těch, kterých se voda nedotkla vůbec, nebo jen málo. Každé ráno a každý večer jsme chodili kolem malé samoobsluhy, kde celé dny vysedávali chlápci z bytovek co byly na kopci. Lahváček, stolečky,veget, užívali si sluníčka. Nemuseli do práce a jídlo jim vařila charita, co víc by si  člověk přál, že. Doma úplný sucho a co by se člověk dřel, když je tu tolik lidí. Když jsme pak s Avií odváželi věci kterých se dotkla voda na velkou skládku co byla na louce, spousta občanů to pojala jako železnou neděli spojenou s vývozem odpadků. Po celé vesnici stálo u plotu haraburdí schovávané spousty let, ti nejotrlejší si to dokonce nechali tahat ze svých suchých sklepů.
Jednou takhle navečer přijela filda se znakem charity na kapotě. Vylezla taková pěkná nóbl  blondýna, a jestli bych jí prý nepomohl.  Vzal jsem si s sebou jednoho hasiče a šli jsme pro jídlo. Vytáhli jsme velikou várnici a táhli ji těch 30 metrů ke kuchyni. Šlo to ztuha, oba jsme byli úplně hotoví. V polovině mě tak napadlo se jí zeptat, proč to vlastně táhneme, když mohla přijet až ke dveřím. No přece proto, že je tady veliká kaluž, povídá. Tak jsem jí ujistil, že projede, že tam je normální asfalt, nezapadne ani nepíchne. “O to mi nejde,” povídá ta dobrá duše, “ale já mám umytý auto.”

Naproti tomu byli lidé, kteří opravdu přišli o všechno. Měli jen kufr a poslední flašku rumu – a z té vám nabídli panáka. Když voda opadla, vynášeli ze svých rozpadlých domů věci na skládku a čekali na statiky, aby jim řekli zda jejich dům zbourají nebo ne. Ta skládka byla na veliké louce mezi vesnicemi a byla obrovská. Představte si všechny věci, co máte doma. Včetně nábytku. Teď si je představte na hromadě. A teď si takových hromad představte desítky. A vy jezdíte s tou Avií a ta hromada roste a roste. Každý den je větší a větší a vy máte pocit, že se to nikdy nezastaví…
První den nás vzali na školení. Říkal jsem si, jaké to bude fajn, dozvědět se něco, co těm lidem pomůže. Místo toho jsem 2 hodiny poslouchal, která značka vysoušeče zdí je nejlepší. Dobré možná pro dealera, ale ne pro chlápka s lopatou uprostřed sutin. Po 20 minutách jsem regulérně usnul. Prý jsem i chrápal . A že prý umím chrápat nahlas. Říká moje žena, já to samozřejmě popírám. Ideální způsob jak se uvést ;-)
Další den jsem se od ADRY trhnul. Ne, že bych proti nim něco měl, to ne. Jen byli moc organizovaní, někdy až nesmyslně. V jedné z těch vesnic (odkud pocházela starostka- náhoda, co?) byla koncentrace dobrovolníků asi 3 a více na barák. Ve druhé vesnici nikdo. Tak jsem tam byl druhý den já. Pamatuju si tam na chlapíka, co měl barák na odpis. Stál tam uprostřed ničeho. A nejvíc se upnul na to, že měl novou králíkárnu. Krásnou.Voda mu ji vzala, a přinesla “tyhle dvě hnusný.” Taky tam byla stará paní. Ukrajinka. Ve třicátých letech, za hladomoru co zařídil tatíček Stalin aby Ukrajinu trochu “pacifikoval”, jí zavřeli bratra. Za pytlík obilí co měl za komínem. Odvezli ho na Sibiř. Za pár let ho pustili. Doslova. Otevřeli mu bránu a řekli:”běž”. Tak šel. Domů. Tisíce kilometrů. Bez peněz, jak to jen šlo. Trvalo mu to pár měsíců. Když byl na dohled od rodného domu, padl a už nevstal. Prasklý zánět slepého střeva. Pár měsíců nato začala válka. Paní odvedli do Rudé armády, jezdila na frontě s náklaďákem. Tak se dostala k nám, vdala se a už zůstala. Vracet se neměla kam, všichni jí za války umřeli.  Pak jí někdy kolem roku 2000 umřel manžel a dva roky nato voda vzala všechno. Stála tam  a říkala, že už nechce začínat znova.
Taky tam byla četa vojáků. Měli jedno OT-64 a spoustu práce. Nejhorší byla na jatkách. Ve 30 stupních, oblečení v atombordelu vyklízeli shnilé a zkažené maso. Ten nasládlý pach  se vám vpije pod kůži a nejde se ho zbavit.
Třetí nebo čtvrtý den nato večer přišla zpráva, že z nedaleké chemičky utekl chlor. Máme zabednit okna, dveře a nevycházet ven. Tak jsme to udělali. Barák sloužil i jako nouzové  bydlení pro rodiny co neměly kam  jít. Byly na dně už předtím a tahle zpráva jim rozhodně nepřidala. Místní velitel dobrovolných hasičů přišel a všechny uklidnil, že nic nehrozí, že je to jen prevence, vítr fouká na druhou stranu a tak podobně. Docela to zabralo. Docela to zabralo asi na 10 minut, protože pak se své místnosti vypochodovalo asi 10 vojáků – a všichni měli u sebe plynové masky, jeden si dokonce zkoušel jak se nasazuje. Nic tak nepozvedne morálku, jako chlápek s plynovou maskou vedle vás.  I dobrovolní hasiči se chystali k výjezdu. Šel jsem za nimi a povídám veliteli, že jedu s nimi, každá ruka se se bude hodit. Že mi stačí respirátor a jdu do toho. Podíval se na mě takovým zvláštním pohledem a povídal, že mi nemůže půjčit respirátor, protože sám žádný nemá. Že nemá ani masku. Že má jedině roušky, gumový rukavice a to ještě ne pro všechny svoje chlapy. Že mi děkuje, ale že sám neví co si tam sakra počnou. Ale že pojedou. I kdyby to byla poslední věc co udělají, že pojedou…
Chloru naštěstí uniklo jen trochu, takže se nic zásadního nestalo. Ale to sveřepé odhodlání, co člověk znal jen z filmů a najednou ho viděl kolem sebe, nás všechny poznamenalo. Alespoň mě určitě…
Naučil jsem se toho spoustu o lidech, charakterech, těžké práci i přírodě. A stálo to za to. Stálo to za to…

Soumrak bohů

Titanic jde pod hladinu. Většina pasažérů je po smrti, další plavou v ledové vodě. Záchranných člunů je málo a jsou jen pro někoho. Přes spodní palubu se už hrne voda – ale v salonu ještě hraje kapela. Podobná situace byla i v Berlíně na konci války. Eva Braunová pořádá opulentní večírky, na kterých někdejší prominenti stále ještě předvádí mocenské tanečky kolem Vůdce. Opilí důstojníci si užívají v bordelech, které mají otevřeno nonstop, i v bunkru pod Reichstagem teče kořistní vodka a koňak proudem. A nedaleko odtud bojují francouzští vojáci ze 33.SS divize Charlemagne , kteří vědí, že konec války znamená konec i pro ně – paradoxně jedinou šanci přežít mají v bitvě. Vojáci říšské branné moci se marně snaží udržet zmenšující se kruh kolem hlavního města. Ale co je nejhorší – každým dnem umírají civilisté (na následky zranění i hlady) a proti odhodlaným vojákům Rudé armády kteří se nezadržitelně valí kupředu nastupuje rezignovaný Volksturm a fanatické děti z Hitlerjugend. Na nárožích visí oběšení zběhové a lidé si vyřizují staré účty. Celá scenerie působí jako oživlý obraz Hieronyma Bosche.

Děj filmu nemá smysl popisovat – pokud jsem schopen poznat drží se faktograficky skutečnosti. Zaměřil bych spíše na okamžiky, které mě zaujaly.

Atmosféra je vykreslena výtečně, jak beznaděj, stísněnost a (u většiny) předstíraná víra v koneční vítězství v bunkru, tak i beznadějný boj na povrchu. Ani výpravná stránka nebyla zanedbaná , výstroj i výzbroj „sedí“. Co ale působí nejsilněji jsou výkony herců.

O hereckém koncertu Bruno Ganze bylo popsáno mnoho stránek, já se mohu jen přidat. Jeho Hitler je stále ještě Vůdce – když vydává rozkazy a plánuje operace, když si pochvaluje že bombardování Berlína mu jen usnadní práci při výstavbě nové Germanie- vypadá jako by vystoupil z nějakého dokumentu. Dokáže přesvědčit své okolí, že vítězství je na dosah. Překvapení a jisté „znejistění“ člověk zažije, když uvidí jeho tolik diskutovanou soukromou tvář. Je z něj najednou galantní muž a pro Goebbelsovi děti „strýček Hitler“. Má i jistý smysl pro humor, když se „rusové dostanou na předměstí Berlína a já se o tom dozvím až na vlastní žádost!“ Můžeme i litovat zlomeného starého muže když se dozví, že Himmler se pokusil dojednat mír se spojenci. „Všichni mě zradili. Speer?. Ano. Byl to vždycky spíš umělec. Göring ?. Ano, byl to zkorumpovaný morfinista. Všichni ano, ano, ano. Ale můj věrný Heinrich?“ Ale přes to všechno nejde zapomenou kdo ten muž ve skutečnosti byl. Hlavní hrdinka Traudi Jungová prochází příběhem jako vypravěč a pozorovatel, který nepochopil (nechtěl pochopit?) co se kolem vlastně děje. Jedna z nejsilnějších scén filmu pro mě byla, když se snažila přesvědčit Alberta Speera o tom, že situace není zoufalá, protože Marta Goebbelsová vzala do bunkru všechny své děti. Její mlčenlivé prozření zamrazí…

Německý štáb s Keitelem (přezdívaného vojáky přiléhavě Lakaitel – lokaj) je skupinka pochlebovačů, kteří nedokáží oponovat. Jedinou světlou výjimkou je gen. Weidling, pověřený obranou Berlína. Ztělesňuje to nejlepší z pruské tradice, když jde osobně požádat o stažení Volksturmu z bojů, protože je to jen plýtvání životy. Ovšem i to nejhorší – je věrný až do úplného konce bez ohledu na svůj osobní názor. V příběhu je místo i na příběh dvanáctiletého Petera Kranze, kterého Hitler osobně vyznamenal Železným křížem. (Shodou okolností jsem s ním nedávno četl rozhovor – válku přežil, kříž zahodil) Další „hvězdou“ filmu je Marta Goebbelsová . Pravá nacionálně socialistická žena, která si nedokáže představit život bez Vůdce a NSDAP. Vlastnoručně otráví všechny své děti – systematicky a efektivně, bez emocí. Okamžik, který mě bude dlouho strašit ve snu.
Jedinou výtku mám k obsazení Josepha Goebbelse. Přišel mi příliš zlý a démonický – jako mladší bratr Borise Karlofa.

Na film Pád třetí říše jsem šel velmi zvědavý – jako snad ostatně každý. Film zákonitě vzbuzuje myšlenku , jestli Hitler není zobrazen příliš lidsky, jestli si neonacismus nezíská nové příznivce. Nevím, asi jsem viděl jiný film než ostatní. Ano, Hitler je vykreslen jako člověk – ale vždyť on BYL člověk. Je velmi jednoduché si ho pamatovat jako divoce gestikulujícího fanatika, jehož rozmáchá gesta a hysterický řev dnes budí spíše pousmání než cokoliv jiného.. Dává nám to jakousi jistotu, že když potkáme nějakého příštího diktátora, včas ho odhalíme- vždyť je to tak snadné. Stačí se na něj pořádně podívat a nic podobného se nemůže opakovat. Problém je v tom, že může. Stačí se podívat na Severní Koreu, Libii, Kubu, Iran. A nebo jen „kousek“ za plot. Na Balkáně je člověk za půl dne autem – a přitom se tam před několika lety stávaly věci, o kterých jsme dříve jenom četli v knížkách o východní frontě. I v mém „stávaly se věci“ je kus alibismu – nestávaly se sami, dělali je lidé. Lidé jako Hitler – a co je horší- lidé jako vy i já. Nezbývá než varovat :“podle skutků poznáte je…“