Takový vypečený víkend to byl. Rozporuplný. Nevyvážený. Plný protikladů. No považte. V sobotu jsme byli se ženou za synem na skautském táboře. Nádhera idylka, byl statečný a velký kluk. Pak jsme šli na procházku. Tedy – procházku. Procházka je podle mě děj, kdy člověk zvolna kráčí po lesní pěšině, kochá se okolím, pozoruje okolopobíhající srnečky, daňky, jeleny, jezevce, lišky, kuny, hranostaje, ježečky, datly, strakapoudy, divočáky a ostatní lesní zvířátka a vede více či méně duchaplnou debatu. Ne tak podle mé ženy. Moje žena se pohybuje zásadně po svazích, kopcích, stráních, mokřinách ,rigolech a jiných terénních nerovnostech rychlostí astmatického šneka pohybujícího se úkrokem. A do země kouká. Houby hledá. Pořád. Říkám jí, že takhle procházka nevypadá. A ona že prý ano. Že takhle chodí na procházku každý houbař. Hahá, povídám já, vidíš, houbaříš, neprocházíš se! A ona že ne, že prochází. Jen při tom kouká po houbách. Takhle si tak krátíme tu “procházku” (a není to procházka, a není!) a já se to rozhodnu bojkotovat tím, že se i na svahu a kamení budu kochat pohledem do dáli. Tak se kochám asi tak 7 sekund, pak to udělalo takový divný křup a můj kotník už nebyl v takové formě jako předtím. V táboře jsem ještě dělal geroje, ale po příjezdu do HK jsem vyrazil na svou oblíbenou pohotovost. Tentokráte nic výjimečného, jen jsem tak tak seděl ve svých oblíbených maskáčích s nášivkou Izraelské armády a doufal, že se nedostanu do ruky některému z těch arabsky vypadajících doktorů. Nedostal. Kotník zlomený nebyl, jen nějaké natáhnuté či natržené vazy, takže jsem zase jel domů. A tím by mohla veselá historka končit. Ale nekončí. Bohužel.
I neděle začala dobře. Další výlet s chotí – tentokrát do Chlumce na pečenou husu. Lahoda. Mňamka. Nejlepší husa na světě.
Po huse do Smidar. Pokud to náhodou někdo neví, tak Honza D. Tam má letní sídlo. Zahradou mu protéká řeka. A je tam klid, moudrost, absolutní pohoda – a hlavně Honza. Klasický filolog a můj přítel. Jsem hrdý, že ho tak můžu nazvat. A tenhle Honza jde ke mě s holí. Nehrozí, belhá se. Belhá se pomalu a koleno mu září celým barevným spektrem. Z kola prý spadl. Ošklivě. On ten Honza není atletický typ. Říká, že koule je ideální tvar a že neplave ale korkuje. A v obou případech má pravdu. Jel tedy takhle dopoledne z lesa na kole, když v tom ho překvapil útok mouchy, která mu vlétla do ucha. Snažil se ji vypudit, přehlédl větev, najel na ní a neudržel rovnováhu. A tak celé to mohutné a majestátní tělo padlo na zem a největší díl odneslo jeho koleno. Nedávno vykloubené a s vazy pochroumanými. Jsem si to tak představoval. Z pohledu diváka. Neznalého věci. Jak sleduje tohoto důstojného muže jak rozvážně jede na kole. Najednou si ubalí tak velikou facku, až spadne z kola. Takhle si to představuju a brečím u toho smíchy. I má choť se směje. I Honza se směje. Jen ty slzy jako by byly trochu jiné…
A pak už sedím doma a říkám si, jak se to tak sešlo. A v tom mi volá Radim. O Radimovi jsem ještě nepsal. Kdybych měl někomu svěřit svůj život, svěřil bych ho jemu. Věřím mu víc než sobě. Krev mé krve. Kost mé kosti. A tenhle Radim mi tak volá a říká, že jsem měkota. Že machruju s kotníkem, co jsem si ho ani nezlomil. Že on je jiný formát. Že si zlomil klíční kost. A loket. A zápěstí. A prsty. A že je vůbec tak nějak na sračku.Motorka? – ptám se. Motorka – odpovídá.
Říkám mu, že to neplatí že se opičí. Že jestli chce být zajímavej, ať se nechá kousnout zmijí, nebo štípnout sršněm. A oba se smějeme. Ale tak jinak. O pár minut později jsem na pohotovosti. Zase. A jdu tam o té holi co mi ji půjčil Honza a snažím se ten strach a tíseň přebít humorem. Stejně jako teď, když to píšu. A on tam leží, a je na sračku.
Každý kloub na pravé ruce je zlomený. A on vypráví. Že jel, a kousek za Třebechovicema, je taková krásná dlouhá zatáčka. A že se tam dá jet rychle. Tak jel rychle. A najednou štěrk a pak už tma. Trefil se do průseku, do lesní školky. Zalít tam dost hluboko. Tady je vidět, jak hluboko.
A že si zavolal odtahovku a záchranku. V tomhle pořadí. A teď je tady. A že motorku asi prodá. Ne proto, že by se po tý bouračce bál. Ale proto, že se nebojí.
Nikdy se moc nebál. Když jsme šermovali, lezl po skalách,když lítal paragliding, ani teď s motorkou. Jedině vodu nemá rád. Bude se potápět, říkám si. Najde si jedinou věc které by se mohl možná bát, a půjde do toho. Znám ho.
A tak mi vyprávěl, jak tam čekal, přišel doktor a začal ho ošetřovat. Carlos mu říkali. Snědý byl. A první co uviděl, byla Radimova psí známka. Izraelské armády, samozřejmě. Davidova hvězda velká jak pětikoruna. A on si je tak měří a ošetřuje. Dobře ošetřuje. Buď není muslim, nebo Hippokrates vyhrál nad Mohamedem. Obojí by bylo dobře.
A pak už jsme oba na ortopedii, děláme si jeden ze druhého srandu a je nám dobře. I přes tu bolest. Potom přišla jeho mamka a kouká na něj. Potom kouká na mě, na tu hůl a ptá se, jestli to má něco společného. Zná nás. A já povídám, že jasně. Že mi přejel nohu a pak si rozbil držku. A všichni se smějeme, jen ty její slzy jsou taky jiné.
A já pak jedu na místo havárky abych posbíral věci co mu tam odlétly. Hlavně foťák. Takový ten profesionální, co má teď větší cenu, než motorka. O on tam není. Pouzdro ano. Otevřené. Kurvy. Stopařovi takhle štíply z uniformy peněženku. Stovky marek. Musely být od krve. Ale to jim nevadí. Cizí krev. Ale taky na ně dojde. Ne hned. Ale dojde…
A já píšu tenhle zápis bez konceptu a jednotnýho tvaru a jsem plný úlevy a vzteku a napětí a radosti a nevím co si vybrat.
Radim je po operaci a loket má jak z Merkuru. Myslel tím stavebnici, ale stejně dobře mohl myslet i tu planetu.
A já jsem vděčný za maličkosti a věci samozřejmé…
