Slova, slova, slova

Von je ten Hamlet pěknej hajzl. Fakt. Četli nebo viděli jste to vůbec někdy pořádně? Já včera, po letech. Kdo zná hru Fortinbras se opil od J.Glowackiho nebo ještě lépe Vzpomínku na Hamleta od Oldřicha Daňka tak ví, o čem mluvím. Doporučuju vám obě. Ale od začátku. Slyšel jsem Hamleta. V Hilského překladu. Ani ten překlad se mi moc nelíbil, ale budiž.

Tak začneme tím základním. Od koho víme, že to bylo takhle? Od Horacia. A  to je kdo? Hamletův kumpán, žeano. Tak tolik k jeho objektivitě. Navíc sám připouští, že je Říman víc než Dán. Musíme si uvědomit, že na přelomu 16. a 17. století už v Římě dávno žijí Italové. Tuším že Heller napsal, že mu Řím připomíná dávnověká města někde v Asii. Zarostlá džunglí a obývaná opicemi. Stejně tak  se pod Pantheonem neprochází Římani, ale Italové. Nebo si snad dovedete představit, že by národ , který dnes žije na Apeninském poloostrově dokázal vybudovat nebo snad dokonce udržet říši, která ovládala téměř celý tehdy známý svět? Vybudovat památky, které budeme obdivovat ještě další dva tisíce let?  No tak vidíte. Takže náš hlavní zdroj je naprosto neobjektivní Ital. Teď k Hamletovi. Jak se o údajné královraždě dověděl? Od ducha svého otce. A jako náhodou to nikdo jiný neslyšel. A  jeho matka Gertruda, duchova exmanželka ho ani neviděla. A to jí ho i ukazoval. To už rovnou mohl říct, že mu to poručil Bůh. Párkrát to už zabralo a je to stejně věrohodné.

Spíš to vypadá na Oidipovský komplex kombinovaný touhou po moci. Už se tak chystáte na trůn, a najednou strejda. Předběhne vás, a navíc má taky syna. A ten syn by vás třeba taky mohl  předběhnout. Tak si vymyslíte královraždu, abyste si nějak ospravedlnili svou touhu po trůnu. A jelikož jsem tak trochu mešuge, tak si vymyslíte nalití jedu do ucha. Taková smrt by byla věrohodná jedině v tom případě, že by ho zabil sám Hamlet. Což by dávalo jistou logiku, měl motiv i příležitost. Já bych si tedy k výslechu první přivedl jeho. Řekl bych, že tehdejší prostředky úkladné vraždy byly tak rozsáhlé, že lití jedu do ucha by bylo opravdu posledním způsobem, jak se někoho zbavit. Spolu s Daňkem tedy připouštím přirozenou smrt.

Takže se rozhodne zabít Claudia. Zatímco Hamletovi “důkazy” pro jeho jednání zná pouze on, všichni na královském dvoře slyšeli,  jak Claudius nazývá Hamleta synem, přeje si pro něj všechno nejlepší, prostě chová se k němu naprosto nad očekávání dobře. dokonce i poté, co Hamlet naprosto bez důvodu zabije chudáka Polonia. Kdyby měl král opravdu nějaké špatné úmysly, nechal by to našemu milému H. sežrat. Úkladná vražda je hrdelní zločin, pěkně by se ho zbavil a nikdo by nemohl říct ani popel. Ale on, šlechetný panovník a milující strýc vše ututlá, svému starému příteli nedopřeje ani slavnostní pohřeb a chce uklidit H. do Anglie, do bezpečí. Pošle s ním ještě dva rozumně uvažující dvořany – Rosencrantze a Guildensterna. Jak se jim H. odvděčí? Pomocí královské pečetě, kterou má “náhodou” u sebe je odsoudí k smrti. Našeho makaronského vypravěče ještě oblbne zprávou, kterou taky “náhodou” najde. A ještě ta historka s piráty…

A přijede rovnou na pohřeb Ofélie. Chudák holka. Miluje ho. Obětuje mu svou nevinnost. A on se jí pěkně odvděčí. Je na ní tak hnusný, že by nezasloužil pár facek, ale nakopat do prdele. A proč je na ní vůbec hnusný? Jaký to má význam? Ona mu v jeho plánech nepřekáží, dokonce je chudinka tak naivní, že by mu nejspíš i pomohla. Je na ní prostě hnusný, protože chce, tak je to. A pak jí zabije otce. Polonius je starý žvanil, ovšem – ale je nějaký důvod ho zabíjet? Není! Leda že by na H. něco věděl. To by potom smysl dávalo. Takže H. ho prostě propíchne za závěsem a žvaní něco o myších nebo krysách. Jasně, když chci trefit krysu, bodám metr a půl vysoko. Chtěl prostě zabít a basta. A reakce, když zjistil, že zabil Polonia? Tajný rada, jak zvážněl a ztich. O čem náhle hloubá? Když žil, byl jen užvaněný trouba.

Absence jakékoliv lítosti, ale 2x se opakující motiv mluvení. Polonius věděl, že H. chystá vlastizradu, proto musel pryč.

A Laertes. To co mu provedl na pohřbu jeho sestry je ubohost nejvyššího řádu. Laertes měl morální právo ho zabít v souboji.

Co na tom, že se H. vymlouval na své šílenství. To šílenství. K čemu vlastně bylo dobré? Všechny věci které dělal, mohl klidně dělat i bez toho. Fakt.

Takhle bych mohl pokračovat dál. Scéna s herci, při které ztrapní a přivede do rozpaků samotného krále přede všemi dvořany. To byl prý důkaz. Ale stát se to vám a vy být nevinní, taky by to s vámi zacvičilo.

Závěrečná scéna. Všichni přítomní mrtví (až na Horacia), Fortinbras přichází po všem. A je pro něj samozřejmě výhodné akceptovat nyní už “oficiální” verzi, protože H. jako poslední dánský král je pro něj důležitý – tedy jeho hlas alespoň. Kdoví, co se tam vlastně sběhlo.

Takhle já toho Hamleta vidím. Hrdina? Hovnajs! Grázl to byl…

 

Toto je má druhá divadelní recenze. Věnuji ji k narozeninám  jednomu z nejchytřejších lidí co znám. Všechno nejlepší, Zajdo.

PF

O život můžeme přijít různě. Smrt je jen jednou z možností.

Je den veteránů, a já si už poněkolikáté čtu
úvahu kamaráda Daliho. Je krásná, tahle úvaha. Moc krásná. Ale nemůžu a nechci s ní souhlasit.
Protože pokud zapomeneme na všechny tyhle smrti, nezůstává nic. Nic po nich a nic pro nás. Pokud zapomeneme na plukovníka Švece , nemůžeme nikdy plně pochopit, na jakých základech a s jakým nadšením a ideálem vznikala naše republika. I tahle smrt nám ji vybudovala. „Nemohu přežít hanby, stihnuvší naše vojsko, boříte to, co bylo s ohromnými překážkami stavěno po celá léta …“
Pokud zapomeneme na 6 milionů lidí, kteří se provinili jenom tím, že byli členy jednoho národa co ani neměl svůj stát, nemůžeme už nikdy doufat, že si lidstvo nakonec zaslouží vlastní existenci a že se taková věc už nemůže nikdy opakovat.
Poručík Milan Štěrba. Na toho už jsme skoro zapomněli. Jestli jsme vůbec znali. Pro někoho padl za nás a za naše hodnoty. Pro někoho byl loutka, oběť politiky USA. Pro někoho prostě jen žoldák, co měl smůlu. Asi by mu to bylo jedno, co si kdo myslíme. Protože ti, na jejichž mínění mu záleželo, ti kteří tam byli s ním, vědí naprosto jistě – padl ve službě, padl při plnění úkolu, padl se ctí. Pro nás, co sedíme doma, by to měl být hrdina. Zasloužil by si to. A my ostatně také. Potřebujeme takové jako je on. Potřebujeme hrdiny. Zavřete oči a zkuste si na nějakého vzpomenout. Povedlo se?

Zvířata můžou cítit a dělat skoro to samé, co my. Používat nástroje, cítit bolest i smutek, umí být oddaná i zabíjet jen tak pro zábavu. Ale nedokážou jedno. Nedokážou se obětovat kvůli ideálům. Někdo by možná řekl, že to znamená jedině to, že mají opravdu rozum. Ale já to neřeknu. Nemůžu a nechci. Smrt je to jediné, čím se opravdu můžeme odlišit od zvířat. A každá smrt, na kterou někdo nezapomene, byla dobrá...

Válka je příliš vážná věc na to, abychom ji svěřili generálům

"Všechno má svůj čas, a čas na změnu přichází, když už se nedá nic jiného dělat!"

Vévoda z Cambridge, 1890(Reakce na pokus o modernizaci armády)

Sir John French:"Britská armáda svede bitvu podél Condeho kanálu."
Sir Horace Smith-Dorrien:"Má to být ofenzíva nebo defenzíva?"
Sir John French:"Neptejte se a splňte rozkaz!"

Záznam rozhovoru mezi velitelem Britského expedičního sboru a velitelem II. britského sboru, Září 1914(mezi těmito veliteli byla výrazná osobní antipatie)

"Pro mě je to něco jako lovecká výprava okořeněná troškou nebezpečí, aby byla zajímavá."

Kpt edward Hutton ze 60. střeleckého pluku v zulské válce, 1879

"Nemá cenu mu napovídat. Musíte mu diktovat"

(Dohlížitel při písemných zkouškách na britské Akademii generálního štábu v roce 1906)

"Podle mého nenajdou kulomety v boji proti moderní armádě významnější uplatnění."

Gen John Adye, 1894

"Díky Bohu! Konečně se na ně budeme moci vrhnout s bodáky!"

Generál Sir Hugh Gough v bitvě u Sobraonu, únor 1846(Po tom co zjistil, že jeho vojákům dochází munice)

"Důstojníci Akademie generálního štábu! Já znám ty důstojníky Akademie generálního štábu! Jsou to velice oškliví a sprostí důstojníci!"

Vévoda z Cambridge, 1886

"Letoun není obranou proti letounu."

Hugh Trenchard, budoucí maršál RAF, 1916

"Ale vždyť to je soukromý majetek! Příště po mě budete chtít bombardovat Essen."

státní tajemník pro letectvo Kingsley Wood po návrhu bombardovat zápalnými bombami Schwarzwald, 1939

"Když máte na celý život zaručen talíř špaget a trochu hudby, nic víc nepotřebujete:"

Italský generál Ubaldo Soddu o své vojenské filosofii, 1940Vrchní velitel italských jednotek v Řecku, který ale většinu času trávil skládáním hudby k filmům

"Nedokážu napsat, co mám na mysli, nedokážu říct, co mám na mysli, ale od každého očekávám že pochopí, co mám na mysli"

Maršál RAF lord Trenchard

"Z toho stíhačka nikdy nebude."

Ernst Udet při prvním setkání se stíhačkou Messerschmitt Bf 109, 1934

"Francouzi! Na ty se chystáme příště!"

Polní maršál Haig, 1919

"Vstávejte, vy pacholci, a chovejte se jako Angličané!"

Britský důstojník k australským vojákům pluku státu Victoria, Bůrská válka

"To je ale zábavné! Oni skutečně útočí na náš tábor! Nesmírně zábavné!"

Plukovník Henri Crealock po obdržení zprávy, že Zuluové útočí na britský tábor u Isandhlwany, 22.ledna 1879(tábor byl zničen a britové utrpěli jednu z nejhorších porážek v koloniálních válkách)

"Nikdy jsme nedřeli tak, jak dřou dnes. Šest dní v týdnu jsme lovili. Jednou jsem dokonce lovil celých sedm dní!"

Brigádní generál Monkhouse o svém výcviku v královské vojenské akademii

"Proč to ksakru čtete? Jste jízdní dělostřelec. Tak co byste ještě chtěl?"

Nejmenovaný britský plukovník jízdního dělostřelectva, po zjištění že mladý důstojník (pozdější polní maršál) Ironside má na stole dvě knihy o vojenské teorii

"Pokud si váš generál vydržuje dívku, máte za povinnost ji doprovázet na veřejnosti a dělat jí pokorně partnera pří whistu nebo čtverylce: ale dejte si pozor, abyste nevyhráli."

Rada vévody z Cambridge štábním důstojníkům, 1857

"Nového agenta najdu vždycky, ale čert mě vem, jestli najdu novou Británii!"

Nejmenovaný zpravodajský důstojník na otázku, zde mu nedělá problém obětovat agenta ve státním zájmu

"Za mých mladých let jsme byli zvyklí pochodovat vpřed nebo vzad po celé léto, aniž jsme třeba dobyli jedinou čtverečnou míli, a pak jsme se uklidili do zimoviště. Ale teď si přijde jeden ignorant, horkokrevný mladý blázen, který poletuje z Boulogne do Ulmu a z Ulmu na Moravu, a spustí bitvu v prosinci! Celý systém jeho taktiky je absolutně nekorektní."

Anonymní pruský důstojník o Napoleonově tažení na Ulm

"Chtěl jsem, aby mi něco o tom vylodění u Gallipoli řekl, ale nedokázal povědět vůbec nic. Všechno, na co si vzpomínal, bylo, že vyskočil ve tmě z toho zatraceného člunu, a než uběhl prvních zatracených pět metrů, měl ve stehně tu zatracenou kulku a byl odvážen do Alexandrie dřív, než si vůbec mohl zatraceně uvědomit, že by ji kdy vůbec opustil."

Comton Mackenzie o Gallipoli, 1915

Hodně štěstí, Švýcare

Zanedbal jsem psaní. Ale mám pro to dobrý důvod. Tedy, ne že by to bylo dobré samo o sobě, ale je to dobré jako důvod. Trápila mě bolest zubů. Odporná a vlezlá. A to se potom špatně píše, když vám pulzuje celá čelist. Navštívil jsem svého zubaře. Můj zubař je můj kamarád. Byl nejdřív mým kamarádem, až potom se stal mým zubařem. Ještě že tak, být to obráceně, myslel bych, že je to nějaká zvrhlá verze Stockholmského syndromu. Je to ten nejlepší zubař na světě.  A jeho sestřička Lucka je nejlepší sestřička na světě, má hluboké oči a když se ve mě doktor šťourá  svými nástroji, drží mě za ruku. Tak jsem u něj tedy byl, že mě to i přes jeho opravu bolí. A on byl nešťastný, protože nic takového se mu nestává. Našel mi pod zubem váček, co tam bolí. Ptám se, jestli o ten zub  přijdu. Naježí se, a skoro zařve:”Ten zub zachráníme!”. A vypadá odhodlaně, jako obránce Stalingradu. Nebo Berlína, když na to přijde. Uvidíme. Tak mi dneska čistil kanálky asi 3 hodiny a nadával, jak to předtím udělal dobře, takže se tam teď nemůže dostat. Nabídl jsem mu, že si najdu zubaře, co to bude flákat, takže se mu to bude líp opravovat. Nechtěl, suchar.

A přitom on není suchar. Má rád portské, kouří dýmku a má vytříbený smysl pro humor. Tedy většinou. Je to , stejně jako já, vysloužilý šermíř co skončil u divadla. Nejlepší šermíř mezi herci a nejlepší herec mezi šermíři. Je to původem Slovák, ale má avarskou krev. Je to potomek hornouherské šlechty a prasynovec Hany Hegerové. A všechno tohle se v něm tluče. Však se na něj podívejte, kouká mu to z očí. A nabídl mi, že když ta bolest nepřestane, tak že mám v neděli zavolat, že večer kvůli mě otevře ordinaci a něco s tím udělá. A že v neděli radši než v pondělí, protože na mě bude mít víc času. Svého volného času. Takový on je zubař/kamarád. Takže už můžu psát. Zub sice pořád bolí. Ale už mě netrápí. Trápí mého kamaráda zubaře…

 

A budu psát třeba o tom, jak si kamarád Zajda udělal blog. Dramatický blog. Už bylo na čase. Zajda je hyperinteligentní. Anglicky mluví lépe než většina Angličanů (a všichni Američani), francouzsky jako průměrný Francouzský vysokoškolák. Dostal se letos asi na 17 vysokých škol, z toho asi tak 6 začal studovat. A na tom blogu píše spoustu zajímavých věcí. Určitě. Protože já tak půlce z nich nerozumím. Ale jsou určitě správně, jsou zajímavé a mají smysl. Na to dám krk. Znám ho.  Taky spolu hrajeme divadlo. Taky mu to kouká z očí. Však se na něj podívejte.

 

Taky se podívejte na Karla. Další kamarád. Mám skvělé kamarády. Karel je člověk, který pohodu a vyrovnanost přímo vyzařuje. Existovat dozimetr na příjemnou a zajímavou společnost, Karel by byl mimo stupnici. Tedy na tom správném pólu. Chodíme spolu na víno. Každý srpen. Je to v polovině prázdnin, my se sejdeme, dáme si střik a povídáme si. Většinou o životu v totalitě. O tom, jak bylo těžké zůstat slušným člověkem Ale šlo to.

Tak jsme tak seděli, povídali si a přišel k nám takový týpek, jestli máme volno. Měli jsme, proč by ne. Sednul si, popíjel pivo a mlčel. Vypadal jako takový ten hospodský polosomrák, polobezdomovec. Na čele odřeninu, neholený, s berlí. Tak si tam pije a najednou povídá, jestli v Čechách takhle chutná pivo normálně. Perfektní češtinou s moravským přízvukem. A sakra, říkám si, chce se kamarádit. S námi. Ale nebylo to tak hrozné. Jen občas něco poznamenal. O tom, jak v JAR pil Ostravar, a v USA projel celý jih a jak ve Švýcarsku studoval vysokou. Už to nebylo zábavné, bylo toho moc. A pak začal, jak tady skončil v nemocnici a jak tady musí zůstat do pátku, než bude mít peníze a než pojede zpátky. Už je to tady, říkal jsem si. Na to jsem čekal celou dobu. Když začal o tom, jak přišel o rodinu v Rakousku v tunelu při tom velikém požáru, měl jsem toho akorát dost. Povídal jsem mu, že mám volnou stovku, jestli mu to pomůže.

Podíval se na mě, někam až doprostřed hlavy a povídá:”Kvůli tomu to přece neříkám!” A nevzal si nic. A povídal dál. Tak jsem si ho prohlížel a všiml jsem si, že je neoholený, ale není špinavý. a že to triko, co má, je od Armaniho a není to z tržnice a bylo mi tak trochu hanba.

A on povídal o jezeru Lago Maggiore, o tom, jak má v Locarnu hospodu kde vaří svíčkovou a guláš, o tom, jak se žije ve Švýcarsku.  Povídal, jak skončil v nemocnici a vyprávěl tam o svých problémech. a když odcházel, tak zaslechl- “Dobře ti tak, Švýcare, aspoň poznáš bídu.”

Povídal, jak seděli s Vinckem, Jardou a Jozífkem někde v Ženevě (všichni v emigraci ještě předtím, než jsem se narodil) a povídali si. Česky, samozřejmě. a že tam seděl takový divný maník, kožené kalhoty s padacím mostem, tyroláček a pořád po nich koukal. Tak se ho ptá – ty jsi Čech, ne? Jsem, odpovídá ten “tyrolák”.  Jmenuju se Frantisek a jsem aus Benešov. Jak dlouho jsi tu, ptal se můj nový čechošvýcar. 4 roky, povídá “tyrolák”. “Jdi do prdele, Frantisku, když děláš že už neumíš česky. Němec z tebe stejně nikdy nebude, a být Čechem je krásné…”

Potom trval na tom, ať si vezmu jeho adresu. Povídám mu, že se nikam nechystám. znovu se na mě pohoršeně  podíval a trval na tom. Že prý nečeká, že tam zítra přijedu, ale že mi jí chce dát, že člověk nikdy neví. Tak mi dal papír, ať si jí opíšu. A já, na tom hlavičkovém papíru čtu o jeho českém občanství a opisuju si jeho adresu. Švýcarskou. V Locarnu.

Pak jsme šli pryč a já mu vnutil těch pár stovek co jsem měl u sebe. Možná jsem naletěl, ale rád to risknu, protože nepomoct mu, to by byla hanba.

Kdybyste měli cestu přes Via Guiseppe Cattori, dejte vědět. Mám tam kamaráda.

Hodně štěstí, Švýcare, ať už jsi kdekoliv…

Dilema Hasiče Lustiga

Je 21. srpen a já nevím, co napsat. Je toho spousta, co bych chtěl, o naději, o zradě, o charakterech i o historii. Ale já místo toho použiju text někoho jiného. Nevím, jestli je to vhodné, ale prachsprostě sem okopíruju text Jan Beneše ze serveru Militaria.cz. Až ho přečtete, pochopíte proč.

Dilema hasiče Lustiga
Mám-li říci, kde jsme se seznámili, tedy se tak stalo v Praze a u Pinkasů. Nikoli, že by byl hasič Lustig pivař, a nikoli, že bych byl pivař já. Ale k Pinkasům to bylo blízko z redakce, a bylo tam příjemněji, než s pizdivlky starajícími se o rozkvět duchovních sil a ideologickou úroveň československých ozbrojených sil ve vydavatelství Naše vojsko. Vojenští básníci tam chodívali na pivo, a snad ještě tak prokazovat své sepětí s lidem. Zhusta docházívalo i k ideologickým debatám, odlišným od těch, které pak rozkvétaly na stránkách  vojenského tisku.

Pivo jsem si dával taky, zvláště od té doby, co vojenští básníci přesedlali na vermut, ale zejména jsem si dával specialitu domu, buřta máčeného v octě a s proužky cibule umně zasunutými do zářezů na buřtím těle. Odborně se tomu říkalo akrobat, a vedoucí Hejtmánek za to účtoval tři kačky.

Pepa Lustig jezdil u hasičů, a ačkoli jsme v hostinci nalezli světonázorové sympatie, náš vztah byl ryze obchodní. Vlastnil jsem totiž Felicii, a tento výdobytek socialismu si žádal oprav. Pepa Lustig to lepil dohromady, arciť ze součástek pokradených u hasičů, a já mu platil měsíční paušál dvě stovky.

Když se rozvinul v Československu obrodný proces a socialisté si začali nasazovat lidské tváře, Pepa se nezapojil.

„Nemyslím, že se mě to týká,“ říkával. „Jen ať si papaláši klidně utrhaj prdele a ještě něco k tomu.“

Míval jsem mu to za zlé, ale Pepa nedbal, ale ani vůči mně nezahořkl.

„Četls těch 2000 slov?“ pídil jsem se po názoru příslušníka dělnické třídy.

„Jo,“ odtušil. „Bylo to v novinách. Ale kdyby kvůli tomu nedělal bolševik takovej řev, už bych na to dávno zapomenul.“

Načež mě napomenul, že pivo je na něho, a objednal si od vedoucího Hejtmánka taky akrobata.

„Podívej se na něj,“ podotknul, když jsme byli obslouženi, a ukázal na vrchního pingla. „Víš kdo to je?“

Věděl jsem.

Pingl Hejtmánek Karel býval podplukovníkem, a to bezpečnosti, a to šéfem bezpečnosti československé civilní letecké dopravy. Staral se zejména o to, aby z aerolinek povycházeli všechny zápaďáky a jinou verbež. Pak měl ale smůlu. Přišel na nějaký pašování zlata z republiky, což se nemělo. Nebo mělo? Těžko říct. V tomhle pašování měl prsty nějakej Šling. Než ho soudruzi pověsili, mezi soudruhy velký zvíře.

Velitel bezpečnostních služeb československé letecké dopravy byl samozřejmě taky soudruh, a protože v případě soudruha Šlinga se jednalo taky o soudruha, šel za jiným soudruhem. Tenhle se jmenoval Šváb.

„Hele,“ řekl Švábovi. „Tady se nám pašuje z republiky zlato, a je v tom Šling! Tak nevím co s tím. Smí se to nebo nesmí?“

Soudruh Šváb soudruhu Hejtmánkovi poděkoval, ujistil ho že si váží důvěry, a potřásl mu rukou se slovy:

„Takhle jedná komunista.“

Což asi soudruha Hejtmánka Karla tehdy potěšilo.

Ale jestli se to zlato smí nebo nesmí pašovat, to se tedy nedozvěděl. Jenže podle zákona se přece jen spíš nesmělo. A tak, když zlato putovalo znova a znova, nevydržel to, a šel za soudruhem Slánským.

„Rudlo?“ řekl mu. „Tady se nám pašuje z republiky zlato. Jede v tom Šling a ví o tom už půl roku taky Šváb.“

Taky Rudla mu potřásl rukou, párkrát si kamsi zatelefonoval, Hejtmánkovi dali kafe, a když si na rozloučenou třásli rukou, řekl mu i soudruh Slánský: „Děkuju ti, takhle jedná komunista.“

Hejtmánek šel na Náměstí republiky k čekajícímu tatraplánu, ale nedošel. Cestou ho sbalili.

Hejtmánek měl ovšem ženu, a ta začala Hejtmánka shánět.

Všichni soudruzi měli účast.

„My ho hledáme, soudružko,“ řekli jí. „Ale bojíme se, že ho unesla nějaká západní rozvědka.“

Jenže Karlíka neunesla západní rozvědka. Pochopové, kteří  ho sbalili, podléhali Rudlovi Slánských. A protože Hejtmánek byl mezi policajty vcelku známá figura, báli se ho strčit někam do veřejného kriminálu, a tudíž ho vrazili do trezoru Státní banky, kde měl svůj malej kriminál a mučírnu osobně Rudla Slánských. Teprve asi tak za rok převezli Karlíka na Ruzyň. Jenže to už tam seděl i Rudla Slánských, což ovšem Karlík dlouho nevěděl. Seděl, seděl, a asi tak ve čtyřiapadesátým ho pustili.

Inu, byl rád. Velitelování bezpečnosti u civilního letectva mu už sice nevrátili, ale byl původně typografem, a tak si myslel, že by mohl zase dělat řemeslo.

Jenže nějak nemohl.

Rudla Slánskej byl tehdy ještě zlá svině a nikoli rehabilitovaný soudruh, a Karlík se šel domáhat nějakého práva, jakožto oběť tý zlý svině. Konec konců, znal se přece taky s Bacílkem a opravdu se dostal až k němu.

„Karle, neztěžuj nám to! Prosím tě!“ poprosil ho důvěrně soudruh Bacílek, a Karlík si dal poradit, zvlášť když na přímluvu soudruha Bacílka dostal místo hlídače v Holešovickým přístavu.

Za pár let mu nějakej menší policajt dohodil informaci o tom, že je volný místo kastelána na Karlštějně, a Karel Hejtmánek si tudíž zažádal o kastelánství. A byl shledán kvalifikovaným a začal kastelánovat, prodávat sodovku a jiná občerstvení pro návštěvníky pamětihodnosti.

A když, takhle ve dvaašedesátým, udeřila rehabilitace ukřivděných soudruhů, vydal se taky Karel Hejtmánek na ministerstvo spravedlnosti, že by se jako rád dozvěděl, proč že to byl jako skoro pět let v kriminále.

Pohovořili s ním, vyplnili papíry a slíbili, že se na to podívají.

Podívali se:

„Vždyť vy jste udal soudruhy Šlinka a Švába!“ sdělili mu. „Slánskému! A Šling a Šváb dostali zpátky členství ve straně, a Slánský ne!“

Pro jistotu hned taky kontrola na hradě Karlštejně zjistila kastelánu Hejtmánkovi manko, a šel sedět znova. Čímž z rehabilitace sešlo. Hejtmánek si své odseděl, tentokrát měl dokonce opravdový soud a nebyl rok nikde ve sklepě, ale pěkně na vzduchu, ve stavebním komandě v Růžodole, a když vylezl, sehnala mu Hejtmánková, která se mezitím zavedla jako vedoucí výroby obložených chlebíčků pro Restaurace a jídelny, místo pingla u Pinkasů, ze kterého posléze povyrostl až na místo vedoucího.

„To máš tak“ pravil šofér Lustig. „Je to svině?“ A odpověděl si: „Je, ani to pivo nenalejvá férově. Ale je to mukl?“ A zase si odpověděl: „Taky je. – takže tu máš dilema. A to samý s těma papalášem nahoře. Proč by najednou měli bejt lidský tváře, když byli dvacet let odprdele díry? Přijde na to, kterou tvář myslíš, víš? Co se mne tejká, ať si to vyříděj mezi sebou. Mne se to začne tejkal, až si budu moct zavolit, jestli tam má bejt někdo jinej.“

Když přijeli Rudí bratři, Pepy Lustiga se to přesto tknulo, a v tom zmatku kolem památného vstupu vojsk jsme se pár dní neviděli, a když jsme se už zase viděli, udeřil už listopad. Život šel dál a Felície potřebovala poloosu.

„Zabalej to!“ poučil mě Pepa. „Některý lidi říkaj, že odtáhnou k sedmýmu listopadu, ale to se mi zdá brzy. Já počítám do 25. února.“

„Myslíš Pepo?“ říkával jsem pochybovačně. Mezi vojenskými básníky jsem se už nepohyboval jinde než v hospodě. Z redakce mě totiž vyhodili.

„Nemůžou to udržet, každej je proti nim. A s dělníkama nakonec nehnou, to si uvědomujou!“

Ale život šel dál, Hejtmánek už nepigloval, protože využil uvolnění cestovního ruchu a zmizel i s Hejtmánkovou za kopečky, a Pepu přeřadili na západoněmecký výdobytek techniky, který se na jaře 1969 objevil i u hasičů v Praze, vodní dělo.

„Pepo,“ řekl jsem mu, když jsem se zas jednou viděli. „Není to spíš na demonstrace než na požáry?“

„Ale jo,“ připustil, „jenže k tomu mě nikdo nikdy nedonutí.“

Tehdy jsem seděli déle a družněji, Pepa Lustig měl zrovna třetího syna.

A pak jsem se sešli 22. srpna 1969 na chirurgii ve Vojenské nemocnici v Praze. Já se doplazil tajně, protože jsem dostal do oka slznou raketou a měl jsme utržené obočí, a Pepu tam dovezli, neboť utrpěl pracovní úraz jako řidič vodního děla.

Oba nás ošetřoval doktor Eliáš, zvaný Pucek, na záznamu měl ovšem jenom Pepu, protože i Pucek-Eliáš a já jsme věděli, že za pár dní bude třeba po lidech s natrženým obočím sháňka.

Přišli za Pepou a poručili mu, aby si napumpoval do nádrže vodu, neboť pojede čistit ulice.

Pepa řekl, aby mu vlezli na záda.

Načež mu nějakej kapitán od policajtů přečetl, že je, podle vyhlášky o výjimečném stavu, podepsané soudruhem Dubčekem, povolán a že má pět minut na rozmyšlenou, jináče že se odepření trestá od tří do deseti let.

A tak Pepu donutili, a podle Dubčekem podepsaného výjimečného stavu vyjel řidič Josef Lustig ze Sokolské třídy s vodním dělem, aby vyčistil Václavák od davů, které skandovaly DUBČEK, DUBČEK!

Policajti naštěstí mechaniku vodních děl moc neznali, a tak si Pepa napumpoval jen půl nádrže, místo celý.

Na Václaváku se řetězy policajtů, vojclů a Lidový milice pouštěly do rvaček s davem, ale šlo jim to těžko. Tu a tam sice někoho odstřelili, ale lidi si taky vypracovali techniku, a nejlepším vrhačům dlažebních kostek jen podávali střelivo, a dotyční vrhali. Pamatuju se na kofra, kterýmu vždycky jenom podali kostičku, vydloubnutou z chodníku, do natažený ruky, chlápek si levačkou vzal mušku a mrsk. Patřičném policajt jí dostal pěkně pod okrajem helmy rovnou do ksichtu, a šel k zemi. A jak tak policajti postupovali v řadě, chlápek je kácel po řadě jednoho za druhým jak kuželky. Vždycky jen natáhnul ruku dozadu, aniž se staral o to, kdo mu dělá nabíječe, a jen kostečka spočinula, mrsk, a další policajt ležel. Kdyby se tahle disciplína předváděla na Olympiádě, musil by dostat zlatou.

Do toho přijelo od pomníku vodní dělo a začalo vymetat ulice. Policajti, a zejména milice se hned taky líp cítili, a začali víc střílet. Většinou jen do výkladů, o čemž pak televize večer natočila filmek, kterak kontrarevoluce rabovala, ale na rohu Opletalky to dostal asi dvanáctiletej kluk.

Pro lid to začalo vypadat blbě a policajty dobře, ale jen do chvíle, kdy Pepa dojel na roh Vodičkový, a došla mu voda.

Lid to vyčíhnul a začal dotírat. Kamínky zas pršely, u vodního děla to odneslo přední sklo a museli ho vytlouct, aby Pepa vůbec viděl na cestu. Začal pomalu couvat, a policajti, který už nestačili utéct z dostřelu, se mu schovávali za vozem, protože tam se do nich bylo přecejen horší strefit.

Pak se to stalo.

Zmobilizovaném, nezmobilizovaném, to o Pepovi ten člověk určitě nevěděl, a i kdyby věděl, sotva by dbal. Věci si už tak stály. Kdosi přiběhnul, a cáknul řidiče vodního děla do ksichtu půlcihlovkou. Co horšího, ta půlcihlovka  spadla řidiči Pepovi posléze na koleno pravý nohy, a noha na to zareagovala a přišlápla plyn. A tak Pepa přejel vodním dělem devatenáct policajtů z těch, co se u schovávali za vozidlem.

Než jsem šel z ambulance ve vojenské nemocnici domů, byl už Pepa na pokoji, a zastavil jsem se u něj, tentokrát vůbec ne kvůli Feldě.

„Nemůžeš to mít tomu člověku, co ti to udělal, za zlý,“ snažil jsem se navázat debatu.

„Ale kdež,“ mávl vesele rukou a snažil se usmát, a taky to vesele říct, ačkoli měl různě zadrátovanou hubu a nohu na kladce. „Nebejt toho chlápka, tak jsem devatenáct těch kurev nikdy nepřejel. A představ si, že dva maj v prdeli páteř. A až do smrti bych žil v dilema!“

„Ale jakýpak dilema, na to teď přece jeden nemá čas.“

„Ba ne, kamaráde,“ nesouhlasil.

„Máš Pepo tři děti,…“

Ale nenechal mě domluvit:

„To je právě to!“ Ukázal si prstem na prsa. „Žil bych s tím, že fotr od tří kluků se nechal zesrabit, a ještě pomáhal zesrabit svět i pro ty děti, a zůstal bych to těm kurvám krvavejm úplně dlužnej.“ Odmlčel se. „Viděls toho kluka, co zastřelili na rohu Opletalky?“

„Viděl, Pepo,“ povídám.

„Tak na tom esenbákovi, co střílel, na tom jsem zabrzdil!“

Doplazil jsem se domů.

Přišel jeden známej, taky vyhozenej, ale z jiný redakce, a začal vykládat, kdo všecko už je zavřenej.

Pustili jsem si televizi. Dávali tam zvláštní pořad o tom, že kontrarevoluce neprošla a socialismus je zachráněnej. Taky tam ukázali Pepu Lustiga – jako hrdinu třídního boje a oběť zhovadilosti třídních nepřátel. Reportérka Dvořáčková zaníceně vykládala posluchačům, že soudruh nemůže pro svá zranění sám hovořit. Kamera ho brala a posteli v ÚVN v záběru přes kladku a s dráty kolem huby. Měl zavřené oči.

(1978)

Brožurka

Nemohl jsem si odpustit svůj oblíbený videoklip. Popravdě řečeno, cítím jako velikou křivdu, že jsem v něm nehrál. Ani v celé kampani jsem se neobjevil. A přitom bych tam padl jak ulitý. Ptal jsem se na to svých agentů z "mé" castingové agentury a jen rozpačitě krčili rameny. Trochu to kompenzovali rolí poddustojníka Wehrmachtu v jejich novém, skvělém projektu. Zážitky z natáčení taky přijdou na přetřes, jen co je vstřebám ;-). A teď už vychutnávejte...

Irwin Shaw - Mladí lvi

 

Tato kniha je pro mě jeden z nejlepších válečných románů. Popisuje osudy tří mužů, kteří měli společného jen to, že je svedla dohromady válka. Každý osud je jedinečný – ovšem i ve své mnohotvárnosti může sloužit jako obraz tisíců dalších.

První z „hrdinů“ románu je rakouský lyžařský instruktor Christian Diestl. Zprvu komunista po anšlusu vstoupí do NSDAP  a ve své naivitě snad i v nacismus a Velkoněmeckou říši věří. Je to vcelku slušný člověk, válku bere jako nutné zlo a svého velitele – poručíka Hardenburga nenávidí. Hardenburg není nacista ani fanatik- je produktem německého militarismu, k nepřátelům necítí nenávist, zabíjí proto, že je voják. Stejný nedostatek emocí ovšem prokazuje i svým mužům. Nechá je bránit pozici bez možnosti ústupu, protože: „podle příručky potom bojují až do konce.“ Diestl projde po jeho boku francouzské tažení (Hardenburg: „Pohrdám Francouzi. Nejsou ochotni umírat. Od svých osmnácti let studuji válku. Pak přijde ten okamžik. Armáda se valí do bitevní linie. A co se v té chvíli děje se mnou? Neslyším jediný výstřel. Sednu si do auta, urazím šest set kilometrů a přijedu do bordelu. Ta mizerná francouzská armáda ze mě udělala turistu! Turistu!“ i africké nasazení. Postupem času však poručíka připomíná čím dál víc, až se sám stane „pravým německým vojákem“. Neváhá zabít civilistu ani svého přítele, který chce zběhnout.

Další osud patří Michaelu Whitacrovi. Americký divadelní asistent režiséra nemá o válku zájem, prožívá naplno své nevydařené manželství a do armády vstoupí až když není možnost se odvodu vyhnout. I přes to je to pro něj „vysvobození“ ze starého života a je rozhodnut stát se dobrým vojákem. Přes všechnu snahu stále zůstává spíše intelektuálem v uniformě.

Poslední a podle mě nejzásadnější příběh patří mladému židovi jménem Noe Ackerman. Je žid pouze původem, cítí se být Američanem- na což ale odmítá přistoupit jeho okolí. Přesto (nebo snad právě proto) se při první příležitosti pokusí vstoupit do armády. Když ho ze zdravotních důvodů nepřijmou, jede do jiného města přesvědčit jinou odvodní komisi. Jeho naděje, že uniforma smaže rozdíly se však nesplní. I pro své spolubojovníky je „ Icik, kvůli kterýmu musej USA do války.“ Největší boj tak nesvede s Němci, ale s předsudky „obyčejných“ lidí.
Osudy všech tři se protnou nedaleko osvobozeného koncentračního tábora, kde se euforie a naděje mísí s poznáním, že některé věci se prostě nemění.
I přesto je poselství knihy jasné – pokud jsou dobří lidé, je i naděje…

„Mnoho tisíc židů, „pronášel rabín zvolna a pečlivě, „v tomto táboře zemřelo a několik set jich tam ještě zemře, dnes, v noci, zítra… Nedá se pro ně nic udělat. Já chápu. Všichni chápeme. I oni chápou. Umírají volní a v tom je jejich útěcha. Žádám o luxus. Žádám o povolení, abychom se my všichni, živí i ti bez naděje, shromáždit venku na prostranství a vykonat tam bohoslužbu. Bohoslužbu za mrtvé, kteří v těchto místech zahynuli.“
Kapitán Green nevzhlédl. Přestal psát, seděl však s hlavou unaveně nachýlenou, jako by podřimoval.
„Dovolte prosím“. Byl to albánský diplomat, který tak dobře Greenovi pomáhal. „Nerad bych se vměšoval, pane kapitáne. Chápu, proč se rabín s touto žádostí obrací. Teď však pro to není vhodná chvíle. Jsem Evropan, prodlel jsem v tomto táboře drahný čas, do některých věcí snad mohu proniknout lépe než pan kapitán. Nerad bych se vměšoval, ale domnívám se, že by nebylo radno dávat svolení k tomu, aby se v těchto místech konal židovská bohoslužba.“
Green mlčel. Seděl za stolem, mírně pokyvoval hlavou a vypadal jako člověk, který se má každou chvíli probrat ze spaní.
„Pan kapitán možná nechápe jistou náladu v Evropě. Ať již jsou jakékoliv podněty, dobré nebo špatné, nálada existuje. Jestliže dovolíte tomuto pánovi konat bohoslužbu, neručím za následky, které to bude mít. Dojde k výtržnostem, násilí, krveprolití. Ostatní vězňové to nestrpí…“
„Ostatní vězňové to nestrpí,“ opakoval Green tiše, naprosto bezbarvým hlasem.
„Ne, pane kapitáne,“ řekl Albánec rázně, „ručím vám za to, že to ostatní vězňové nestrpí.“
Green vstal. „Teď já zas něco zaručím.“ Obrátil se k rabínovi. „Zaručuji vám, že do jedné hodiny budete konat dam dole bohoslužby. Zaručuji vám, že na střechu této budovy dám postavit kulomety. A dále vám zaručuji, že ty kulomety budou střílet po každém, o by se pokusil vaše bohoslužby rušit.“ Obrátil se k Albánci. „Konečně zaručuji,“ řekl, „že jestli si ještě někdy troufnete vkročit do této místnosti, dám vás zavřít. To je všechno.“

Irwin Shaw
The young lions, Londýn 1959
Odeon, Praha 1988

Houby, kachna,moucha a Davidova hvězda...

Takový vypečený víkend to byl. Rozporuplný. Nevyvážený. Plný protikladů. No považte. V sobotu jsme byli se ženou za synem na skautském táboře. Nádhera idylka, byl statečný a velký kluk. Pak jsme šli na procházku. Tedy – procházku. Procházka je podle mě děj, kdy člověk zvolna kráčí po lesní pěšině, kochá se okolím, pozoruje okolopobíhající srnečky, daňky, jeleny, jezevce, lišky, kuny, hranostaje, ježečky, datly, strakapoudy, divočáky a ostatní lesní zvířátka a vede více či méně duchaplnou debatu. Ne tak podle mé ženy. Moje žena se pohybuje zásadně po svazích, kopcích, stráních, mokřinách ,rigolech a jiných terénních nerovnostech rychlostí astmatického šneka pohybujícího se úkrokem. A do země kouká. Houby hledá. Pořád. Říkám jí, že takhle procházka nevypadá. A ona že prý ano. Že takhle chodí na procházku každý houbař. Hahá, povídám já, vidíš, houbaříš, neprocházíš se! A ona že ne, že prochází. Jen při tom kouká po houbách. Takhle si tak krátíme tu “procházku” (a není to procházka, a není!) a já se to rozhodnu bojkotovat tím, že se i na svahu a kamení budu kochat pohledem do dáli. Tak se kochám asi tak 7 sekund, pak to udělalo takový divný křup a můj kotník už nebyl v takové formě jako předtím. V táboře jsem ještě dělal geroje, ale po příjezdu do HK jsem vyrazil na svou oblíbenou pohotovost. Tentokráte nic výjimečného, jen jsem tak tak seděl ve svých oblíbených maskáčích s nášivkou Izraelské armády a doufal, že se nedostanu do ruky některému z těch arabsky vypadajících doktorů. Nedostal. Kotník zlomený nebyl, jen nějaké natáhnuté či natržené vazy, takže jsem zase jel domů. A tím by mohla veselá historka končit. Ale nekončí. Bohužel.

I neděle začala dobře. Další výlet s chotí – tentokrát do Chlumce na pečenou husu. Lahoda. Mňamka. Nejlepší husa na světě.

Po huse do Smidar. Pokud to náhodou někdo neví, tak Honza D. Tam má letní sídlo. Zahradou mu protéká řeka. A je tam klid, moudrost, absolutní pohoda – a hlavně Honza. Klasický filolog a můj přítel. Jsem hrdý, že ho tak můžu nazvat. A tenhle Honza jde ke mě s holí. Nehrozí, belhá se. Belhá se pomalu a koleno mu září celým barevným spektrem. Z kola prý spadl. Ošklivě. On ten Honza není atletický typ. Říká, že koule je ideální tvar a že neplave ale korkuje. A v obou případech má pravdu. Jel tedy takhle dopoledne z lesa na kole, když v tom ho překvapil útok mouchy, která mu vlétla do ucha. Snažil se ji vypudit, přehlédl větev, najel na ní a neudržel rovnováhu. A tak celé to mohutné a majestátní tělo padlo na zem a největší díl odneslo jeho koleno. Nedávno vykloubené a s vazy pochroumanými. Jsem si to tak představoval. Z pohledu diváka. Neznalého věci. Jak sleduje tohoto důstojného muže jak rozvážně jede na kole. Najednou si ubalí tak velikou facku, až spadne z kola. Takhle si to představuju a brečím u toho smíchy. I má choť se směje. I Honza se směje. Jen ty slzy jako by byly trochu jiné…

A pak už sedím doma a říkám si, jak se to tak sešlo. A v tom mi volá Radim. O Radimovi jsem  ještě nepsal. Kdybych měl někomu svěřit svůj život, svěřil bych ho jemu. Věřím mu víc než sobě. Krev mé krve. Kost mé kosti. A tenhle Radim mi tak volá a říká, že jsem  měkota. Že machruju s kotníkem, co jsem si ho ani nezlomil. Že on je jiný formát. Že si zlomil klíční kost. A loket. A zápěstí. A prsty. A že je vůbec  tak nějak na sračku.Motorka? – ptám se. Motorka – odpovídá.

Říkám mu, že to neplatí že se opičí. Že jestli chce být zajímavej, ať se nechá kousnout zmijí, nebo štípnout sršněm. A oba se smějeme. Ale tak jinak. O pár minut později jsem na pohotovosti. Zase. A jdu tam o  té holi co mi ji půjčil Honza a snažím se ten strach a tíseň přebít humorem. Stejně jako teď, když to píšu. A on tam leží, a je na sračku.

Každý kloub na pravé ruce je zlomený. A on vypráví. Že jel, a kousek za Třebechovicema, je taková krásná dlouhá zatáčka. A že se tam dá jet rychle. Tak jel rychle. A najednou štěrk a pak už tma. Trefil se do průseku, do lesní školky. Zalít tam dost hluboko. Tady je vidět, jak hluboko. A že si zavolal odtahovku a záchranku. V tomhle pořadí. A teď je tady. A že motorku asi prodá. Ne proto, že by se po tý bouračce bál. Ale proto, že se nebojí.

Nikdy se moc  nebál. Když jsme šermovali, lezl po skalách,když lítal paragliding, ani teď s motorkou. Jedině vodu nemá rád. Bude se potápět, říkám si. Najde si jedinou věc které by se mohl možná bát, a půjde do toho. Znám ho.

A tak mi vyprávěl, jak tam čekal, přišel doktor a začal ho ošetřovat. Carlos mu říkali. Snědý byl. A první co uviděl, byla Radimova psí známka. Izraelské armády, samozřejmě. Davidova hvězda velká jak pětikoruna. A on si je tak měří a ošetřuje. Dobře ošetřuje. Buď není muslim, nebo Hippokrates vyhrál nad Mohamedem. Obojí by bylo dobře.

A pak už jsme oba na ortopedii, děláme si jeden ze druhého srandu a je nám dobře. I přes tu bolest. Potom přišla jeho mamka a kouká na něj. Potom kouká na mě, na tu hůl a ptá se, jestli to má něco společného. Zná nás. A já povídám, že jasně. Že mi přejel nohu a pak si rozbil držku. A všichni se smějeme, jen ty její slzy jsou taky jiné.

A já pak jedu na místo havárky abych posbíral věci co mu tam odlétly. Hlavně foťák. Takový ten profesionální, co má teď větší cenu, než motorka. O on tam není. Pouzdro ano. Otevřené. Kurvy. Stopařovi takhle štíply  z uniformy peněženku. Stovky marek. Musely být od krve. Ale to jim nevadí. Cizí krev. Ale taky na ně dojde. Ne hned. Ale dojde…

A já píšu tenhle zápis bez konceptu a jednotnýho tvaru a jsem plný úlevy a vzteku a napětí a radosti a nevím co si vybrat.

Radim je po operaci a loket má jak z Merkuru. Myslel tím stavebnici, ale stejně dobře mohl myslet i tu planetu.

A já jsem vděčný za maličkosti a věci samozřejmé…

Sovětský automobil – náš vzor!

Moje první auto, které jsem si pořídil, byl „Moskvič“. Bylo to přepychové auto. Mělo silný motor, excelentní topení, ukazatel dobíjení baterie, vyhřívání zadního skla a pohodlné sedačky. Navíc to byl výhodný nákup – vyšlo mě neuvěřitelně levně. Ano, škarohlíd by namítl, že moc nestartovalo. A když startovalo, moc neřadilo. Když náhodou nastartovalo, zařadilo a rozjelo se, tak moc nebrzdilo. Mé nadšení z něj to však nemohlo nijak ochladit. A když jsem přišel na to, že když se zamknou dveře řidiče zvenku, tak ani se v zatáčkách neotvírají, mé nadšení z něj neznalo mezí. Mí kamarádi z něj byli uneseni stejně jako já a tak jsme podnikali spanilé jízdy do okolí, kolikrát i 20 km vzdáleného!

Ovšem, jak už to bývá, ani ty nejlepší věci nevydrží věčně. Jednoho dne jsem zaparkoval na místě budoucí křižovatky „u Milety“. Bylo to zaparkování jako každé jiné, netušil jsem, že zrovna tohle bude přelomové. Ale bylo. Když jsem se příští den nic zlého netuše pokusil odjet, čekalo mě nemilé překvapení. Kvůli nadobro rozpadlé převodovce se místo původně přechodné změnilo na místo trvalé. Z mého dosud mobilního prostředku se stalo něco na způsob stacionárního exponátu.

Hluboce mě to ranilo, ovšem pozitivní mysl nakonec převládla. Jelikož bylo na strategickém místě téměř v centru, našlo se jiné využití. Při zimních toulkách nočním městem se útočiště občas hodilo – a jak jsem se už jednou zmínil, topilo excelentně a v jeho útrobách padla nejedna láhev medoviny za oběť bezuzdnému veselí. Když ale mrazy pominuly, auto postupně osamělo…

O to větší bylo moje překvapení, když o mě o půl roku později zastihl dopis z magistrátu, že kvůli demolici přilehlého objektu mám vrak auta odstranit. VRAK! Tolik měsíců věrné služby a najednou ho nějaký ouřada z magistrátu označí jako vrak! I přes můj rozhořčený telefonát na příslušné číslo se mi však nepodařilo odpovědného referenta přinutit přehodnotit vztah k mému vozidlu. Po jeho unfair otázce, proč s tím tedy neodjedu, když to není vrak jsem začal ztrácet půdu pod nohama. Když navíc přidal skrytou výhružku ve formě částky mi účtované za úřední odtah, kapituloval jsem.

Abych svou kůži neprodal lacino, objednal jsem odtah na poslední určený den! Pasivní resistence téměř ukázková, Gándhí by záviděl…

Když jsem ale druhý den časně ráno přišel na místo posledního odpočinku svého vozidla, byl jsem zaskočen já. Stálo na svém místě, což o to nečekal jsem ani nic jiného. Problém byl ale v okolí. Zhruba 30 cm za zadním nárazníkem začínal plot, který tam postavil nějaký přičinlivý zaměstnanec stavební firmy, nedomýšlejíc, jaký problém mi tím způsobí. Plot byl solidní, vysoký asi 2 metry, svařený z tlustých drátů, takových těch, co se dávají do betonu. Přišel jsem, viděl jsem, netušil jsem co dál. O pět minut později přijel nákladní automobil, který jsem objednal, zastavil před bránou onoho plotu a řidič se na mě tázavě zadíval.

Zhruba 30 sekund před tím, než jsem přiznal porážku, se na scéně objevil takový malý starší chlápek, který očividně klíče od oné brány měl. Deus ex machina! Při detailní prohlídce náklaďáku mi nemohla ujít dlouhá mechanická ruka těsně za kabinou. Bylo rozhodnuto. Nonšalantně jsem zamířil k chlapíkovi. Byl to očividně nevýznamný pracovník, takový přinestaška (přinescihla?).

„ Poslyšte, mám takový problém“, začal jsem originelně. Vysvětlil jsem mu co po něm chci. Pochopil, ale nespolupracoval. Duchem jsem prolétl obsah svých kapes, chystaje se korumpovat.

„ Nedal byste si Davidoff? Mám náhodou krabičku navíc.“ (Ano, v té době jsem kouřil tyhle snobské cigarety – inu, raný kapitalismus) Jeho prsty ještě teplé od kouře ze „Startek“ se lačně natáhly. Měl jsem ho.

Vozidlo zaparkovalo těsně za plotem a mechanická ruka uchopila „Moskala“ za střechu.

„Je to dobrý, můžeš.“ Houby jsem o tom věděl, ale musel jsem si ponechat vůdčí roli, že.

Bylo to dobrý. Bylo to dobrý až do okamžiku předpokládaného horního bodu zvednutí. V tu chvíli se Moskvitch, nehodlaje prodat svou kůži lacino, vysmekl. Nevím jestli si dovedete představit, jaký to vydá zvuk, když půl metru od vás spadne tuna a půl železa – já vám to popsat nedokážu.

„Je to dobrý, můžeš.“ – řekl jsem o minutu později, byť už ne tak sebejistě. Tentokrát to bylo už vše v pořádku. Tedy téměř vše. Na místě pádu, kde kdysi stál solidní plot, byla teď ohrádka vysoká tak 40 centimetrů. Přinescihla ji nejdříve nevěřícně sledoval, pokusil se i o jakousi nápravu, ale získané dva centimetry navíc ho zjevně neuspokojily. Zvedl ke mně krvavý zrak.

„Co já teď řeknu mistrovi?“

Hledal, komu by připsal vinu a zodpovědnost. A našel ho.

„ Prostě mu řekni, že ti na plot spadl moskvič.“

A pak už jsem jen utíkal. Vycouvali jsme i s nákladem zázračně rychle, přesto nás jeho řev : – „ TÁHNĚTE VOBA DO HOROUCÍ PRDELE.!“ pronásledoval hodně dlouho…

Zářivá voda tekoucí v řekách, to není jen voda, to je krev našich předků. – náčelník Chief Seattle

Určitě je spousta lidí, kteří by byli daleko vhodnější pro psaní o povodni.Třeba kamarádka Petra, co se jí minulý týden voda prohnala domem (a já ještě ke všemu ukradl tu fotku na kterou koukáte). Nebo spolužák Jirka P., co při poslední povodni visel z mostu na 40 let starém laně jištěný jedním kolegou a snažil se uvázat kládu co hrozila ten most zničit. Nebo kamarád Dalighost, co se probudil do slunečného rána a jeho rodné město zatím navždy ztrácelo svou tvář. Možná snad i  Judr R., můj učitel na IZS co se do mě rok snažil narvat legistlativu řešící ochranu před povodněmi. (zejména 254/2000 Sb.. , 239/2000 Sb. a 240/2000 Sb., pokud by to někoho zajímalo ;-)
Je to ale můj blog, tak je to na mně. Moje účast na povodních v roce 2002 nebyla ani nijak význačná, ani nijak dlouhá. Byl jsem v obci Hořín (ona je to taková trojobec) jako dobrovolník, organizovala to tehdy ADRA. Původně jsem chtěl vyrazit hned na začátku, když voda stoupala. Zachraňovat z rozbouřených vod stařenky a domácí zvířátka, znáte to. Nakonec to z více důvodů dopadlo tak, že jsem odstraňoval škody. Ty dny byly hodně silné na zážitky, takže nejsem mocen je popsat nějak uceleně. Snad jen okamžiky, které mi nejvíc utkvěly v paměti.
Solidarita a ochota pomáhat byla cítit na každém kroku, dobrovolníků, ať už civilů nebo dobrovolných hasičů, tam byla spousta. O to víc pak překvapila lhostejnost sousedů. Ne těch,  kteří na tom byli špatně, ale těch, kterých se voda nedotkla vůbec, nebo jen málo. Každé ráno a každý večer jsme chodili kolem malé samoobsluhy, kde celé dny vysedávali chlápci z bytovek co byly na kopci. Lahváček, stolečky,veget, užívali si sluníčka. Nemuseli do práce a jídlo jim vařila charita, co víc by si  člověk přál, že. Doma úplný sucho a co by se člověk dřel, když je tu tolik lidí. Když jsme pak s Avií odváželi věci kterých se dotkla voda na velkou skládku co byla na louce, spousta občanů to pojala jako železnou neděli spojenou s vývozem odpadků. Po celé vesnici stálo u plotu haraburdí schovávané spousty let, ti nejotrlejší si to dokonce nechali tahat ze svých suchých sklepů.
Jednou takhle navečer přijela filda se znakem charity na kapotě. Vylezla taková pěkná nóbl  blondýna, a jestli bych jí prý nepomohl.  Vzal jsem si s sebou jednoho hasiče a šli jsme pro jídlo. Vytáhli jsme velikou várnici a táhli ji těch 30 metrů ke kuchyni. Šlo to ztuha, oba jsme byli úplně hotoví. V polovině mě tak napadlo se jí zeptat, proč to vlastně táhneme, když mohla přijet až ke dveřím. No přece proto, že je tady veliká kaluž, povídá. Tak jsem jí ujistil, že projede, že tam je normální asfalt, nezapadne ani nepíchne. “O to mi nejde,” povídá ta dobrá duše, “ale já mám umytý auto.”

Naproti tomu byli lidé, kteří opravdu přišli o všechno. Měli jen kufr a poslední flašku rumu – a z té vám nabídli panáka. Když voda opadla, vynášeli ze svých rozpadlých domů věci na skládku a čekali na statiky, aby jim řekli zda jejich dům zbourají nebo ne. Ta skládka byla na veliké louce mezi vesnicemi a byla obrovská. Představte si všechny věci, co máte doma. Včetně nábytku. Teď si je představte na hromadě. A teď si takových hromad představte desítky. A vy jezdíte s tou Avií a ta hromada roste a roste. Každý den je větší a větší a vy máte pocit, že se to nikdy nezastaví…
První den nás vzali na školení. Říkal jsem si, jaké to bude fajn, dozvědět se něco, co těm lidem pomůže. Místo toho jsem 2 hodiny poslouchal, která značka vysoušeče zdí je nejlepší. Dobré možná pro dealera, ale ne pro chlápka s lopatou uprostřed sutin. Po 20 minutách jsem regulérně usnul. Prý jsem i chrápal . A že prý umím chrápat nahlas. Říká moje žena, já to samozřejmě popírám. Ideální způsob jak se uvést ;-)
Další den jsem se od ADRY trhnul. Ne, že bych proti nim něco měl, to ne. Jen byli moc organizovaní, někdy až nesmyslně. V jedné z těch vesnic (odkud pocházela starostka- náhoda, co?) byla koncentrace dobrovolníků asi 3 a více na barák. Ve druhé vesnici nikdo. Tak jsem tam byl druhý den já. Pamatuju si tam na chlapíka, co měl barák na odpis. Stál tam uprostřed ničeho. A nejvíc se upnul na to, že měl novou králíkárnu. Krásnou.Voda mu ji vzala, a přinesla “tyhle dvě hnusný.” Taky tam byla stará paní. Ukrajinka. Ve třicátých letech, za hladomoru co zařídil tatíček Stalin aby Ukrajinu trochu “pacifikoval”, jí zavřeli bratra. Za pytlík obilí co měl za komínem. Odvezli ho na Sibiř. Za pár let ho pustili. Doslova. Otevřeli mu bránu a řekli:”běž”. Tak šel. Domů. Tisíce kilometrů. Bez peněz, jak to jen šlo. Trvalo mu to pár měsíců. Když byl na dohled od rodného domu, padl a už nevstal. Prasklý zánět slepého střeva. Pár měsíců nato začala válka. Paní odvedli do Rudé armády, jezdila na frontě s náklaďákem. Tak se dostala k nám, vdala se a už zůstala. Vracet se neměla kam, všichni jí za války umřeli.  Pak jí někdy kolem roku 2000 umřel manžel a dva roky nato voda vzala všechno. Stála tam  a říkala, že už nechce začínat znova.
Taky tam byla četa vojáků. Měli jedno OT-64 a spoustu práce. Nejhorší byla na jatkách. Ve 30 stupních, oblečení v atombordelu vyklízeli shnilé a zkažené maso. Ten nasládlý pach  se vám vpije pod kůži a nejde se ho zbavit.
Třetí nebo čtvrtý den nato večer přišla zpráva, že z nedaleké chemičky utekl chlor. Máme zabednit okna, dveře a nevycházet ven. Tak jsme to udělali. Barák sloužil i jako nouzové  bydlení pro rodiny co neměly kam  jít. Byly na dně už předtím a tahle zpráva jim rozhodně nepřidala. Místní velitel dobrovolných hasičů přišel a všechny uklidnil, že nic nehrozí, že je to jen prevence, vítr fouká na druhou stranu a tak podobně. Docela to zabralo. Docela to zabralo asi na 10 minut, protože pak se své místnosti vypochodovalo asi 10 vojáků – a všichni měli u sebe plynové masky, jeden si dokonce zkoušel jak se nasazuje. Nic tak nepozvedne morálku, jako chlápek s plynovou maskou vedle vás.  I dobrovolní hasiči se chystali k výjezdu. Šel jsem za nimi a povídám veliteli, že jedu s nimi, každá ruka se se bude hodit. Že mi stačí respirátor a jdu do toho. Podíval se na mě takovým zvláštním pohledem a povídal, že mi nemůže půjčit respirátor, protože sám žádný nemá. Že nemá ani masku. Že má jedině roušky, gumový rukavice a to ještě ne pro všechny svoje chlapy. Že mi děkuje, ale že sám neví co si tam sakra počnou. Ale že pojedou. I kdyby to byla poslední věc co udělají, že pojedou…
Chloru naštěstí uniklo jen trochu, takže se nic zásadního nestalo. Ale to sveřepé odhodlání, co člověk znal jen z filmů a najednou ho viděl kolem sebe, nás všechny poznamenalo. Alespoň mě určitě…
Naučil jsem se toho spoustu o lidech, charakterech, těžké práci i přírodě. A stálo to za to. Stálo to za to…

Soumrak bohů

Titanic jde pod hladinu. Většina pasažérů je po smrti, další plavou v ledové vodě. Záchranných člunů je málo a jsou jen pro někoho. Přes spodní palubu se už hrne voda – ale v salonu ještě hraje kapela. Podobná situace byla i v Berlíně na konci války. Eva Braunová pořádá opulentní večírky, na kterých někdejší prominenti stále ještě předvádí mocenské tanečky kolem Vůdce. Opilí důstojníci si užívají v bordelech, které mají otevřeno nonstop, i v bunkru pod Reichstagem teče kořistní vodka a koňak proudem. A nedaleko odtud bojují francouzští vojáci ze 33.SS divize Charlemagne , kteří vědí, že konec války znamená konec i pro ně – paradoxně jedinou šanci přežít mají v bitvě. Vojáci říšské branné moci se marně snaží udržet zmenšující se kruh kolem hlavního města. Ale co je nejhorší – každým dnem umírají civilisté (na následky zranění i hlady) a proti odhodlaným vojákům Rudé armády kteří se nezadržitelně valí kupředu nastupuje rezignovaný Volksturm a fanatické děti z Hitlerjugend. Na nárožích visí oběšení zběhové a lidé si vyřizují staré účty. Celá scenerie působí jako oživlý obraz Hieronyma Bosche.

Děj filmu nemá smysl popisovat – pokud jsem schopen poznat drží se faktograficky skutečnosti. Zaměřil bych spíše na okamžiky, které mě zaujaly.

Atmosféra je vykreslena výtečně, jak beznaděj, stísněnost a (u většiny) předstíraná víra v koneční vítězství v bunkru, tak i beznadějný boj na povrchu. Ani výpravná stránka nebyla zanedbaná , výstroj i výzbroj „sedí“. Co ale působí nejsilněji jsou výkony herců.

O hereckém koncertu Bruno Ganze bylo popsáno mnoho stránek, já se mohu jen přidat. Jeho Hitler je stále ještě Vůdce – když vydává rozkazy a plánuje operace, když si pochvaluje že bombardování Berlína mu jen usnadní práci při výstavbě nové Germanie- vypadá jako by vystoupil z nějakého dokumentu. Dokáže přesvědčit své okolí, že vítězství je na dosah. Překvapení a jisté „znejistění“ člověk zažije, když uvidí jeho tolik diskutovanou soukromou tvář. Je z něj najednou galantní muž a pro Goebbelsovi děti „strýček Hitler“. Má i jistý smysl pro humor, když se „rusové dostanou na předměstí Berlína a já se o tom dozvím až na vlastní žádost!“ Můžeme i litovat zlomeného starého muže když se dozví, že Himmler se pokusil dojednat mír se spojenci. „Všichni mě zradili. Speer?. Ano. Byl to vždycky spíš umělec. Göring ?. Ano, byl to zkorumpovaný morfinista. Všichni ano, ano, ano. Ale můj věrný Heinrich?“ Ale přes to všechno nejde zapomenou kdo ten muž ve skutečnosti byl. Hlavní hrdinka Traudi Jungová prochází příběhem jako vypravěč a pozorovatel, který nepochopil (nechtěl pochopit?) co se kolem vlastně děje. Jedna z nejsilnějších scén filmu pro mě byla, když se snažila přesvědčit Alberta Speera o tom, že situace není zoufalá, protože Marta Goebbelsová vzala do bunkru všechny své děti. Její mlčenlivé prozření zamrazí…

Německý štáb s Keitelem (přezdívaného vojáky přiléhavě Lakaitel – lokaj) je skupinka pochlebovačů, kteří nedokáží oponovat. Jedinou světlou výjimkou je gen. Weidling, pověřený obranou Berlína. Ztělesňuje to nejlepší z pruské tradice, když jde osobně požádat o stažení Volksturmu z bojů, protože je to jen plýtvání životy. Ovšem i to nejhorší – je věrný až do úplného konce bez ohledu na svůj osobní názor. V příběhu je místo i na příběh dvanáctiletého Petera Kranze, kterého Hitler osobně vyznamenal Železným křížem. (Shodou okolností jsem s ním nedávno četl rozhovor – válku přežil, kříž zahodil) Další „hvězdou“ filmu je Marta Goebbelsová . Pravá nacionálně socialistická žena, která si nedokáže představit život bez Vůdce a NSDAP. Vlastnoručně otráví všechny své děti – systematicky a efektivně, bez emocí. Okamžik, který mě bude dlouho strašit ve snu.
Jedinou výtku mám k obsazení Josepha Goebbelse. Přišel mi příliš zlý a démonický – jako mladší bratr Borise Karlofa.

Na film Pád třetí říše jsem šel velmi zvědavý – jako snad ostatně každý. Film zákonitě vzbuzuje myšlenku , jestli Hitler není zobrazen příliš lidsky, jestli si neonacismus nezíská nové příznivce. Nevím, asi jsem viděl jiný film než ostatní. Ano, Hitler je vykreslen jako člověk – ale vždyť on BYL člověk. Je velmi jednoduché si ho pamatovat jako divoce gestikulujícího fanatika, jehož rozmáchá gesta a hysterický řev dnes budí spíše pousmání než cokoliv jiného.. Dává nám to jakousi jistotu, že když potkáme nějakého příštího diktátora, včas ho odhalíme- vždyť je to tak snadné. Stačí se na něj pořádně podívat a nic podobného se nemůže opakovat. Problém je v tom, že může. Stačí se podívat na Severní Koreu, Libii, Kubu, Iran. A nebo jen „kousek“ za plot. Na Balkáně je člověk za půl dne autem – a přitom se tam před několika lety stávaly věci, o kterých jsme dříve jenom četli v knížkách o východní frontě. I v mém „stávaly se věci“ je kus alibismu – nestávaly se sami, dělali je lidé. Lidé jako Hitler – a co je horší- lidé jako vy i já. Nezbývá než varovat :“podle skutků poznáte je…“

Poslední husar

Seděl jsem v pracovně, popíjel portské a pozoroval vycházející slunce. V posledních letech se z toho stal takový můj malý obřad – vstal jsem hodinu před východem slunce (za ty roky mám si vypěstovaný jakýsi instinkt, stejně jako rybáři vycítí chvíli přílivu), vysprchoval se studenou vodou a zacvičil si.  Cvičení bylo den ode dne namáhavější, přímo jsem cítil, jak mi ubývají síly. Dnes ráno jsem se sotva dokázal dobelhat ke křeslu. Vím, že na svůj věk jsem ve výborné kondici (máme to v rodině) , ale nic to nemění na tom, že jsem v podstatě stařec nad hrobem.

Dopil jsem víno a již snad posté se podíval na obálku na stole. Ležela tam od včerejšího odpoledne a já stále ještě nenašel odvahu ji otevřít. Možná se příliš bojím toho co tam najdu. To, že ji ignoruji mi pomáhá zahnat vědomí, že vím co tam je. Všechny zprávy začínají stejně. Vrchní velení říšské branné moci Vám s lítostí sděluje… Váš syn, poručík Gotfried von Plakvicz… padl při plnění svých povinností… příkladnou obětavost… jeho jméno nebude zapomenuto… přijměte prosím naši upřímnou.. Jak to bylo v Bibli? „já půjdu k němu, ale on se ke mně nevrátí ?“
Proč zrovna on? Nikdy nechtěl být voják. A já ho nenutil. Krásně maloval, byl architekt. Měl jsem ho až v pozdním věku, ale o to více jsem k němu přilnul. A teď leží někde na východě, možná ani nemá hrob, a já tu sedím, popíjím a kouřím doutník. Měl jsem to být já. Už dávno. Měl jsem před sebou skvělou budoucnost, na intervenci svého otce plukovníka jsem se stal nejmladším kadetem elitních husarů 1. Leib-Husaren-Regiment Nr. 1 . Včas na to, abych stihl poslední pořádnou válku, kdy jezdectvo bylo ještě královnou bojiště – Prusko-francouzskou. Včas na to, abych při útoku na dělostřeleckou baterii přišel o oko, ucho a kariéru v armádě.
Nakonec jsem se z toho dostal – tedy ze zranění. Duševně jsem se s tím nevyrovnal nikdy. Já přece měl být voják. Jako otec, jako děd, jako každý von Plakvicz za posledních 300 let. Vrátil jsem se na rodinné sídlo ve Východním Prusku a tam studoval vojenskou vědu, strategii, memoáry věhlasných vojevůdců – a marnil čas. Nikoho jsem nezajímal a když přišla Velká válka, byl jsem prý už starý. Nebyl jsem dobrý ani pro domobranu. Potom se z Pruska najednou stalo Polsko a já se musel vystěhovat do Berlína. Tam jsem se i oženil –víceméně mimochodem a náhodou. Stále jsem ještě čekal na to, že přijde moje chvíle. Čekám na ni vlastně dodnes. A až dnes vidím, že zbytečně.

Za chvíli opustím naše rodinné sídlo a odjedu na západ. V Postupimi má náš rod menší usedlost kde budu moci dožít. Mám před sebou ještě pár let života – otec se dožil 95 let, děd dokonce 97. Zaslechl jsem Franze, jak vedle balí stříbrné nádobí. Starý sluha (starý? – vždyť je o 30 let mladší než já?) pečlivě zachraňoval poslední cennosti. Na přibližující hřmění děl jsme si už zvykli, ale pošťák, který tu včera byl (znovu mě píchlo u srdce, když jsem si vzpomněl na dopis) mluvil o tom, že někdo už zahlédl i kozáky. Zřejmě průzkum II. Ukrajinského frontu. Zrovna kozáci! Já, poslední husar na světě, budu utíkat před kozáky!

Z myšlenek mě vyrušilo diskrétní zakašlání.
„Pane, je čas“, zašeptal Franz, „musím zabalit vaše osobní věci.“
Došel k velké prosklené vitríně.
„Vaši uniformu mám zabalit také?“
Najednou jsem věděl co musím udělat, na co čekám celá ta léta.
„Ne Franzi, tu ne. Tu si obléknu.“
Zaraženě se na mě podíval.
„Prosím pane?“
„A připrav mi mého koně, bodu ho také potřebovat.“
Pochopil.
„Ale pane, to přece nemůžete, nemáte vůbec žádnou šanci, vždyť je vám…“
„Vím kolik mi je, Franzi, v mém věku maršál Radecký velel ze sedla. A kromě toho – nemůžu jen tak utéct.“
Chvíli stál a díval se na mě.
„Rozumím. Chcete abych …?“
„Ne, ty zůstávat nemusíš... „

Franz pokýval hlavou a odešel. Otevřel jsem vitrínu. Byla tam má uniforma. Nechal jsem si ji šít na plukovní oslavu, když se náš husarský pluk měnil na tankový. Pozvali mě, abych ji vyprávěl o „starých časech“. Potřebovali slyšet o dobách, kdy jsme vítězili. Co jsem jim měl říct? Pamatuju si, že jsem byl na pravém křídle jako součást záloh, když jsme dostali rozkaz zničit francouzskou dělostřeleckou baterii. Řekli mi, ať se držím vzadu - strašně mě tím urazili. Když začal útok, chtěl jsem jim ukázat, co ve mě je. Rozjel jsem se sám proti zakopanému dělostřeleckému postavení jen se šavlí v ruce. Připadal jsem si jako Teutonský rytíř, věděl jsem, že mě nikdo nemůže zastavit. Potom s z krajního děla zablesklo, před mým koněm vybuchl granát, něco mě praštilo do hlavy a tma. Probral jsem se někde v lazaretu se zavázanou hlavou. Řekli mi, že válka skončila. Na polštáři jsem měl železný kříž, dekret o mém povýšení a propouštěcí list z armády.

Moc jsem je tím nenadchl. Už mě nikdy nepozvali.

Pomalu jsem se oblékl. Černé kalhoty, jezdecké boty, černý dolman se stříbrnými šňůrami, šerpa a nakonec vysokou čáku se symbolem našeho regimentu – velký, stříbrný Totenkopf.
Nejkrásnější uniforma co znám.

V pase mě trochu táhla a v ramennou byla volná, ale co, nejedu na přehlídku.
Přešel jsem do vedlejšího pokoje a začal vybírat zbraně. Šavle je samozřejmost, ale co k tomu? Loveckou pušku nebo brokovnici jsem zavrhl hned - nejedu na lov a nejsem žádný sedlák, i válka má (nebo alespoň měla) svá etická pravidla. Pušku nebo karabinu si taky vzít nemůžu, je potřeba ji držet oběma rukama a já se už bych se na koni při střelbě neudržel. Zbývají tedy pistole. Mám ve sbírce pár opravdu pěkných kousků, od Radomu až k vynikající P.08 Parabellum. Ale někde uvnitř jsem vlastně věděl co si vyberu, neměl jsem vlastně jinou možnost. V kazetě z červeného dřeva ležely dvě krásné jezdecké křesadlové pistole. Patřily už dávno do muzea, ale to já vlastně taky.

Pečlivě jsem naládoval prach, ucpávku a olověnou kouli, na pánvičku jsem nasypal zvlášť jemný prach. Prachovnici jsem si s sebou ani nebral, nepředpokládal jsem, že bych měl čas znovu nabíjet. Sešel jsem po schodišti do přijímacího sálu. Když jsem šel kolem zrcadla, zarazil jsem se.

Stál tam Franz. Když mě uviděl, zarazil se.
„Vypadáte nějak ... jinak, pane.“
Já se i jinak cítil. Konečně jsem po letech věděl co chci
„Já vím. Odjíždím, Franzi. Myslím, že večeři nemusíš připravovat. Vyber si na zámku co budeš potřebovat a můžeš jet. Ber to jako poděkování za věrné služby. “
„Děkuji, pane. Já...“
Hlas se mu zadrhl, měl jsem dokonce pocit, že mu zrudly oči.
„To je v pořádku, Franzi, já vím.“

Prošel jsem okolo něj a vyšel ven. Doufal jsem že se dostane do přístavu, byl tam prý pro uprchlíky připravený zámořský parník Wilhelm Gustlof, snad se na něj dostane.

Studený vzduch mi proudil do plic, slunce stoupalo výš a výš, nebe bylo bez mraku. Nádherný den pro bitvu. Vylezl jsem na koně, byl to Bucefalus, klidný ale statný hřebec. Rozhodl jsem se že pojedu na kopec ke křižovatce, tam byla šance na někoho narazit. Jel jsem krokem, užíval si jízdu. Neohlédl jsem se. Na kopci jsem se zastavil a čekal. Nedělalo mi to problémy, měl jsem spoustu času.

Asi po půlhodině jsem se dočkal. Dvoučlenná předsunutá hlídka na koních, lepší to snad ani nemohlo být. Vyjel jsem jim pomalu naproti. Když mě uviděli, zůstali stát. Horečně si začali něco povídat, ukazovali na mě, kroutili hlavami. Mladší měl zelenou polní uniformu, lodičku, pušku a revolver. Prostě pěšák na koni. Starší vypadal jako důstojný nepřítel. Mohlo mu být kolem třiceti, měl hustý knír, na hlavě papachu a na sedle připnutou pochvu se šavlí.

Dojel jsem asi na 50 metrů od nich a zastavil se. Pomalu jsem vytáhl ze sedlového pouzdra pistoli a čekal.Chvíli se radili a potom zřejmě pochopili co chci. Mladší se zasmál, vytáhl z pouzdra Nagant rozjel se ke mě. Pobídl jsem Bucefala a vyrazil. Zamířil jsem však do pravého oblouku. Je to starý trik který vám dá velkou výhodu, když ho ovšem ovládáte. Vtip je v tom, že jezdci potom musí střílet přes ruku, navíc na terč, který se nepohybuje proti, ale na stranu. Pokud nemáte cvik, je velmi obtížné správně předsadit záměrnou. Mě se navíc lépe střílí na levou stranu - už kvůli skleněnému pravému oku. Začal pálit už ze třicet metů. Byla by náhoda, kdyby něco trefil. Navíc jel cvalem, což je pro střelbu nejhorší . Počkal jsem na dvacet metrů a vystřelil. Vedle. No nic, mám ještě jednu možnost. On mezitím střílel čtvrtou ránu. Zahodil jsem už zbytečnou zbraň a vytáhl druhou. Pátá, šestá rána - tu jsem už slyšel letět kolem. Postavil jsem se ve třmenech a pobídl koně ještě více doprava. Myslel že chci ujet a tak zamířil přímo ke mě. Chytil se. Bylo nemožné ho netrefit. Těžká olověná kulka ho zasáhla pod pravou klíční kostí. Okamžitě se deformovala a vytrhla mu kus masa ze zad. Rána ho srazila z koně.

Tak to by bylo. Zastavil jsem koně a zhluboka dýchal. Kozák mě sledoval. Jeho výraz byl spíše zamyšlený než nenávistný. Očividně mi dával čas abych se vzpamatoval. Po pěti minutách mi už bylo lépe. Kývnutím hlavy jsem mu poděkoval. Pochopil .
Stáli jsme proti sobě asi na třicet metrů. Vytasil jsem šavli a vzdal mu poctu. Zasloužil si ji. Tasil a pozdravil mě.

Rozjeli jsme se tryskem proti sobě. Rozpřáhl se na silný sek, chtěl prorazit můj kryt a proseknout mi krk. Byl silnější, rychlejší a věděl to. Na poslední chvíli jsem jeho úder vykryl vysokou tercií s povolem, stihl jsem po něm dokonce ještě seknout když mě míjel. Minul jsem asi o třicet centimetrů, ale i tak sem byl spokojený. Pomalu jsem zastavil koně a otočil se. Tentokrát už mi čas nedal. Rozjel se proti mně, stál ve třmenech, šavli měl daleko před sebou, připravenou k bodu jako kopí. Nemohl jsem čekat, rozjel jsem se proti němu. Měl jsem v podstatě dvě možnosti. První byl kryt s úhybem, snad by se mi povedl, ale nic by to neřešilo. Na další útok jsem už neměl sílu. Rozhodl jsem se zariskovat.

Napřáhl jsem šavli proti němu. Vypadalo to jako středověký souboj na dřevce, jen nikdo neměl zbroj ani štít. Tentokrát jsem místo klasického krytu použil záraz. Vykryl jsem jeho špičku čepelí těsně před košem své zbraně. Odchýlil jsem ji jenom na pár centimetrů od svého těla – ale stačilo to. Má čepel klouzala po jeho a on neměl žádnou možnost to změnit. Když mu ocel zajížděla do krku, tvářil se překvapeně.

Náraz mi vyrazil zbraň z ruky. Chytil jsem se Bucefala okolo krku. Když zastavil, sklouzl jsem do trávy. Pravou ruku jsem necítil, navíc se mi na hrudi začalo šířit zvláštní teplo. Cítil jsem klid. Věděl jsem, že jsem svůj úkol splnil. Ležel jsem na zemi a pozoroval slunce. Bylo sice ráno, ale začalo se šeřit, věci ztrácely obrysy . Vzpomněl jsem si na Gotfrieda.

… Já půjdu k němu, ale on se ke mně nevrátí…

Věnovánu des. Blažkovi, in memoriam

Byl Schrödinger sudeťák?

 

Paradox o Schrödingerově kočce   znám už léta. Ale myslím, že až po včerejšku jsem ho úplně pochopil. Byl jsem se podívat na Open air na představení Země Pokladů. Bylo to po dlouhé době představení na které jsem šel proto, že jsem opravdu chtěl. A znovu mi potvrdilo, že divadlo má skutečně smysl. Nechodím do divadla moc často. Alespoň jako divák ne ;-). Ve spoustě případů  tam mluví divní lidé o věcech kterým nerozumím a dělají věci které nechápu. Nedej bože, když jsou u toho bosi nebo dokonce tančí. Ale na hry od Pepy Tejkla jsem chodil vždycky rád. Ne že by se mi všechny líbily. Když režíroval Jámu, byl jsem z toho dost nešťastný. Potřebuju na jevišti někoho, kdo je mi sympatický. Nemusím se s ním nutně ztotožnit, stačí mi, že mě zajímá, jak to s nimi dopadne. V Jámě mi to bylo nejen jedno, ale dokonce jsem chtěl, aby tam umřeli všichni. Dělal si ze mě kvůli tomu srandu. Že prý potřebuju happy end. Že jsem zastydlý romantik. Možná měl pravdu, jako ve spoustě věcí. Asteroid Bejček už mi byl bližší. Sice se tam tu a tam objevilo duchovno, Pepa chvilkama vypadal že začne tančit, ale byla to nádhera. Ta hra tedy, ne ten tanec.

A teď Pepa najednou není a já bych mu tak rád pochválil tu jeho poslední věc. Protože i druhý den nad ní přemýšlím a mám někde uvnitř takový ten pocit.

Země pokladů má děj, který bych popsal pomocí pár vět. Ale síla není až tak v samotném ději, ale v tom nápadu, v tom provedení a hlavně v textu. Každá postava by možná utáhla vlastní příběh.

Rakeťák pořád žije ze své vojenské kariery, ale nezatrpkl když vyřadili z výzbroje jeho “doutníky” a potom i jeho. snaží se najít si své místo i tom novém světě a zdá se, že se mu to i daří. Je to postava téměř renesanční, člověka až napadne kde si při obraně před imperialismem našel čas na sebe – ale co, i Sokrates sloužil jako těžkooděnec ;-) Werichovsko-menšíkovský projev Honzy Bílka mi až tak úplně nesedl, ale to může víc vypovídat o mě než o něm.

Plovák od Jaroslava Pokorného má svůj malý svět elektroniky a mechaniky ve kterém vládne svým šroubovákem a ještě mu zbude čas na kamarády. Kobylák má vždycky nějakou historku o bejkovi co byl už na půl svlěčený, dršťky už měl z břicha venku ale zatoužil po svobodě. Míťa Šána si ho očividně užívá. A rozdělil se se mnou po představení o oříšky co celou dobu jí – a to se taky počítá.

Anča (Monika Fejglová) ještě pořád nemůže uvěřit že svoje nejlepší léta zřejmě prožila někde v pohraničí uprostřed dědků co pijou pivo, a ačkoliv ten pohled do jejího výstřihu a na její chůzi je pořád nádherný, ten smutek je přímo cítit.

Pancíř je bývalý poštmistr co nechce mít z baráku hospodu. Ze začátku se zdá, že je jeho svět úplně jednoduchý, ale překvapí nejvíc. A nakonec z toho všeho vyjde jako vítěz. Hodně otlučený, připravený o svůj klidný svět u půllitru, ale stále vítěz. A ačkoliv je mi jasné že to tak nemůže být, tak když se Zdeněk Tesař na konci dívá do diváků – vím že se díval přímo na mě a přímo do mě.

Bohuna. O ní bych toho chtěl napsat nejvíc. Ale nemůžu najít slova která by dokázala vystihnout ten pocit. Každá věta, každé slovo, každé gesto – cokoliv Jana Portyková na jevišti udělá nebo řekne je úplně přesné a  zasáhne. A přestože působí jako nejodevzdanější postava ve hře, ve skutečnosti má síly na rozdávání….

K tomu mě oblíbené historické téma, vysloužilý voják, otázka relativity viny, trestu spravedlnosti a odpuštění – vešlo se tam toho hodně. A to nemluvím o tom, jak to Janě sluší v helmě Wehrmachtu ;-).

Nevím pořádně, jakým způsobem se píše divadelní recenze. Moc sem jich nečetl a Michala Zahálky jsem neměl čas se zeptat. Ale takhle nějak to vidím  Ještě ta věc s tou kočkou. Měl bych ji vysvětlit. ale neudělám to. Běžte se podívat, a když uvidíte kočku, nebude to jako dřív…

Ne že bych neměl co vytknout. Měl. Ale nechci. Když se mi něco nelíbilo, řekl jsem to Pepovi osobně. A chystám se to udělat i tentokrát. Ale doufám, že to ještě chvilku počká. Dnes ještě ne. Dnes ne.

Válka je mír- Svoboda je otroctví- Nevědomost je síla

1.Máj
Byl v Čechách první máj a byl i při hranici.
Zde nezazněla však ta píseň jásající,
Ta píseň o vodě jež po lučinách hučí,
A o květu, který se v sadě skví;
Zde bouřil jiný zpěv, hlasitější a prudší,
Sem přes hory se neslo poselství;,
jež jinak hučelo, než po skalinách bory;
Marš řízný zpívali ti, kdo šli za prapory.

Šli. Řvali nadšením a okázalým vztekem,
Šli za svým praporem (byl rudý s bílým flekem),
A hromové Sieg-heil se neslo městem, polem…

Byl v Čechách první máj a plno sígrů kolem.

Báseň o prvním máji na začátku června se nejeví jako nejlepší načasování. Ale letošní první květen jsem to neměl kam napsat a na další se mi čekat nechce.
Tak to holt musíte vydržet. Je to z knihy Plechový cirkus od Václava Laciny, Melantrich 1945.
Jen jsem tak přemýšlel, jaké to mohlo být třeba v tom Melantrichu hned po osvobození. Za celou válku vydáváte tak 50 knih ročně a ani ty nejsou žádná sláva. Snad se i dokonce podílíte na vydávání ilegálních tiskovin V boj nebo Rudého práva, ale ani to vás nemůže plně uspokojit. A najednou to tu je. Mír, svoboda. A vy koukáte z toho svého okna na Václavské náměstí na tu euforii, ale už se vám neklidně honí hlavou co teď budete dělat, teď, když konečně můžete.

To musí být krásný pocit. Ale zároveň i odpovědnost. Zkuste si to představit, slovo je silná zbraň. Tím, co teď vyberete, můžete ovlivnit spousty lidí možná i tak trochu historii. Komu dát nejvíc prostoru, čí verzi událostí vydáním posvětit a přijmout za oficiální? Vrátit se do historie a tisknout Masaryka, nebo přinést to nejnovější, ať už to přišlo z Moskvy nebo z Londýna? A co takhle poezii – vždyť svět je najednou tak krásný a budoucnost před vámi…
Nevím, jak bych se zachoval. Možná si to příliš idealizuju a prostě tiskli co jim přišlo pod ruku, možná šlo o peníze. Možná že prostě napochodovali nějací panáci z Národně socialistické strany (předchůdci Československé strany socialistické, ne náckové :) a ten papír s knihami co se budou tisknout co tam za války připíchli němci nahradili nějakým svým lepším, prověřeným seznamem.

Nevím. Nevím a ani nechci vědět. Pořád doufám, že platí to co říkal v koncentráku tiskař Burger v Ďáblově dílně: “Žena říkala, že jsme tiskaři proto, abychom říkali lidem pravdu.“
Haj hou.

Bella res est mori sua morte

Drdu mám rád. Už na základce jsem hltal Němou barikádu, kamarád španělák a jeho NO PASSARAN!pro mě bylo symbolem hrdinství a odhodlanosti. V té době jsem četl i ¨Vyšší princip”, ale nějak zvlášť mě neoslovil. I film jsem viděl, závěrečná scéna dobrá, ale bylo to takový zdlouhavý a vůbec se tam nestřílelo. To Sokolovo, to bylo jiný kafe. Tygry tam vybuchovaly po zásahu protitankovou puškou, a kpt. Jaroš, to byl pane moloděc. Taky jsem byl členem pionýrské skupiny kapitána Otakara Jaroše, takže jsem ten příběh bral i trochu osobně. Trochu jsem zestárl a viděl Sokolovo znovu. Asi jsem neměl. Generál Ingr tam je opilec, Beneš sedí v Londýně a intrikuje, samopalníky napadne udělat si v kostele opěrný bod až potom, co jim to poradí sovětští vojáci.

Tak jsem zkusil ten Vyšší princip. A dobře jsem udělal. První co mě zaujalo, byl 50 let starý Hradec kde se to točilo. Druhá věc byla ta, že v roce 1942 měli SS Sturmgewehr 44. A pak se to rozjelo a já přestal s tím přízemním hnidopyštvím a nemohl se vynadívat. Tolik emocí, tíživé atmosféry a lidství aby člověk dnes pohledal.

A do toho staří Římané. 2000 let a pořád je to aktuální. Tím směšnější je omezenost těch kteří myslí, že je možno zahladit mocí paměť i budoucího věku. Naopak pronásledováním čestných lidí vzrůstá jejich vážnost. Cizí králové pak, nebo ti co si počínali stejně krutě, připravili sobě jen hanbu, oněm slávu. Tacitus. K tomu prostě není potřeba nic dodávat. Platilo to tehdy, platí to dnes a bude platit. Doufám, že se mi podaří to co bych chtěl a pročtu se tím vším co leží někde na dosah ruky.

Naštěstí jsem už potkal klasického filologa, který tu moudrost věků (zní to odporně a kýčovitě, vím, ale lepší výraz prostě nenajdu) už do sebe nasál a už léta mi ji dávkuje v takovém, množství, jaké jsem schopen pojmout. Díky, Honzo.

Tenhle film rozhodně stojí za to i po těch letech, a pokud ho někdo nějakou nepravděpodobnou shodou okolností neviděl, měl by to napravit. Aby viděl, že před slušností a charakterem nakonec ustoupí každá tyranie. Že zůstat slušným člověkem je jedna z nejdůležitějších věcí v životě. A věděl to už Seneca.

I když jsi tísněn a sužován nepřátelskou mocí, přece by bylo hanebné ustoupiti. Chraň místo dané ti přírodou. Ptáš se jaké je to místo? Místo muže.

Čo bolo, to bolo...

Život přináší různá překvapení. Někdy příjemná, jindy nemilá. Největší záhadou jsou vždy lidé. Nikdy nevidíte dovnitř a tak se můžete dočkat nečekaných reakcí. Nejkrásnější a nejhřejivější je vždy situace, v níž jako paprsek uprostřed tmy zazáří lidský charakter a důstojnost. V tu chvíli najednou člověk ví, že to vše okolo má nějaký smysl, že slova jako čest a povinnost mají ještě svůj pravý význam. Ovšem někde tam úplně vzadu je jakýsi hlásek který, se neodbytně ptá – dokázal bys to taky? Co? Dokázal?
Umřela mi babička. V prosinci, na Mikuláše. Měl jsem ji moc rád, jezdil jsem k ní od malička každou sobotu, dělala mi ta nejlepší domácí míchaná vajíčka na světě. Mohl bych o ní popsat stovky stránek, ale to by opravdu nemělo smysl. Asi si říkáte, proč to sem cpu, co je vám do toho, že. Řečeno slovy klasika, ona taky neumřela, aby do toho někomu něco bylo. Ale příběh, který budu vyprávět, mi říkala někdy na konci listopadu a zaslouží si abych ho poslal dál.
Můj děda byl důstojník a v padesátých letech byl z „Budějic“ převelený na letiště do Hradce Králové. Sloužil tam jako zbrojmistr a pyrotechnik. Babička pracovala v kasárnách jako servírka v kuchyni. Vzpomínala i na podivné snědé cizince, kteří se tam školili na piloty a jiné, co měli snad pozemní a výsadkový výcvik – předpokládám že i díky nim nakonec Izrael zůstal na mapě světa…
Na konci šedesátých let byl velitelem letiště podplukovník Zubo. (Na fotce pátý zprava. Děda je první zleva pod tribunou.) Pplk Zubo byl to docela malý mužík. Jak už to občas u malých lidí (zvlášť ze Slovenska ) bývá, byl svérázný a rtuťovitý. Například musel mít vždycky největší řízek – a musel ho mít první. Na štědrovečerní večeři dostal bramborový salát přímo od ní – a řeknu vám, že bramborový salát od mé babičky byl ten nejlepší bramborový salát na světě . On ho tak poválel v puse, zatvářil se znechuceně a prohlásil, že nic moc, že jí naučí, jak to má vypadat. Odebral se do kuchyně a tam vlastnoručně z brambor, cibule a octa vytvořil cosi, co mu vyhovovalo. A takový svérázný a o své pravdě přesvědčený byl ve spoustě věcí.
Jeho hvězdná chvíle však měla přijít. Když u nás v srpnu 1968 zasahovaly spřátelené armády proti kontrarevoluci, byly vojenské objekty samozřejmě prioritní. Pro naše vojáky to představovalo obrovské dilema, ztrátu iluzí a hořkost, kterou museli nést až do konce života. Někteří si ale dokázali udržet tvář. Mezi nimi byl i náš pplk. Zubo. Když okupanti přijeli (nejspíše poláci, ale četl jsem i o sovětských VDV), nechal zaujmout obranu, sám vyšel před bránu a postavil se vstříc včerejším bratrům. „Vietě kto ja som? Ja som podplukovník Zubo, velitěľ týchto kasární a vravím vám že dovnútra vás něpustím!“ A nepustil. Nedal jim ani vodu, co po něm chtěli….
Soudruzi mu to nezapomněli. Zanedlouho už nejen že nebyl velitel kasární, ale nebyl ani voják.

V osmdesátých letech se pak rozšiřovaly přistávací dráhy, abychom mohli ještě lépe chránit tu naši kvetoucí socialistickou zahradu. Jelikož vojskům PTP už dávno odzvonilo, podílely se na stavbě i civilní stavební firmy. Práce to byla těžká – ale jednoho člověka z lopaty bolely víc než jen záda. Uprostřed kopáčů, s očima upřenýma do země, bušil se železnou pravidelností a tichým odhodláním dělník Zubo…
Potkali se potom s babičkou v konzumu. On v montérkách si tam v mozolnatých rukou nesl vlašák v papíru a desítku na zapití. Chvíli si tak rozpačitě povídali, potom se na ní podíval a řekl:“ Vietě pani Čapková, stálo to vtedy za to.“
Není, co bych k tomu příběhu mohl dodat. Snad jen tu odpověď. Ale sám ji neznám. Dokázal bys to taky? Co? Dokázal?

Tahle země není pro nikoho...

Mám rád McCartyho. Už jeho "Tahle země není pro starý" mě zaujala. Postava šerifa, který se marně snaží pochopit současný svět mě chytla. Ještě nedávno mu rozuměl, věděl kam se točí a byl ten na kterém záleželo kam věci budou směřovat dál. A najednou konec, změnila se pravidla aniž se kdokoliv obtěžoval mu to říct...
Ale o téhle knize psát nechci. Až Cesta je podle mě to dílo, kde se ukáže kam až jsou lidé schopni zajít.
Před pár lety se odehrála nějaká katastrofa, nikde není naznačeno jaká, ale je pravděpodobné, že za ni mohli lidé.
Bezútěšnou krajinou bez rostlin a zvířat putuje Muž a jeho syn. Mají jen pár konzerv, nákupní košík, revolver se 3 náboji a vědomí, že musí na jih jinak zmrznou.
Největším nebezpečím jsou ale ostatní lidé. Nic jako zákon či morálka už dávno neexistuje, tlupy pološílených lidojedů se nezastaví před ničím. Muž a jeho syn jsou možná poslední lidé hodni toho jména, protože nesou světlo. Nesou naději v to, že lidstvo nebyl jenom velký omyl a že si takový konec vlastně zasloužilo. Jsou totiž ti hodní.
Muž se snaží svého malého syna od všech hrůz ochránit, protože co dáš do hlavy už tam zůstane napořád.. Nemají cíl, nemají naději, ale jít musí. A Muž ví, že všechny zlé zastavit nemůže, že jednou jeho cesta skončí. A že dal kdysi slib, že syna nenechá v tohle světě samotného. Že ho za každou cenu uchrání. Za každou cenu. Sil ubývá a čas rozhodnutí se blíží...

Pískoty a vrzozy

Nemám nic proti doktorům. Mám je vlastně docela rád. Většina jich dělá svou práci dobře. Potkal jsem se dokonce s několika, co ji dělali výborně. Jeden z mých nejbližších kamarádů je doktor. To jen tak na úvod, abych nebyl podezříván z podjatosti.
Tak tedy - byl jsem v podndělí navštívit pohotovost. Máme tu novou, krásnou, jak z US seriálu a mám pocit že i ten personál je takový milejší než dříve. Dříve to bylo strašné. Měl jsem onehdá předepsané každý den injekce na bolest, že si mám chodit na pohotovost. Byl jsem tam jednou, tak mě znechutili, že jsem se dohodl se známým veterinářem , že mi je budou píchat u něj na klinice. Škoda, že to zapomněl říct ostatním, takže jsem každý den musel veterinářkám vysvětlovat kde mám psa a proč si uprostřed ordinace rozepínám kalhoty.
Ale zpět k pohotovosti. Dostal jsem tuze nepěkný astmatický záchvat, nemohl jsem se ho celé odpoledne zbavit. Až k 18. hodině mě má milá choť donutila jít k lékaři, tak jsem vyrazil. Předávkován léky, s pocitem, že tenhle nádech byl poslední. Bylo tam docela prázdno, jen pár zoufalců a opilá (zřejmě) žena s o poznání střízlivějším (zřejmě)partnerem, který na ní křičel, ať je v klidu, že to doktorovi "vžeeechno vyzvědlííí". Nevím bohužel jak to dopadlo, protože jsem byl předvolán.
Hned v ve dveřích mě doktor uvítal.
"Si sem chodíte místo obvoďáka, co?"
Snažil jsem se mu vysvětlit že fakt ne, ale on trval na svém. Pravda, byl jsem tam už párkrát, ale vyhřezlé plotýnky, otřes mozku nebo zánět nadvarlete (bolí to přesně tak odporně jak to zní)mi přijdou jako dostatečný důvod pro návštěvu. Ne tak zřejmě jemu. Pokračovali jsme v plodné diskusi. Že jsem přišel, protože mi moje léky nezabírají. Že jsem tu, protože se dusím.
"A umíte ten lék vůbec užívat?", ptal se s neskrývaným despektem. Ujistil jsem ho že ano, že ho užívám co pamatuju. Bylo mi čím dál hůř. Začali jsme velmi zajímavou debatu o tom, kdo mi ty léky napsal, a že to bylo špatně, že už se píšou jiné. a že mám možná Berotec proto, že paní doktorce na alergologii přišlo, že mi nic tak moc není. Přímo jsem se ho zeptal, jestli mě má za simulanta, který si s ním přišel popovídat, ale odpovědi jsem se nedočkal.
"Slyšel jste někdy o léku Symbicord?", převedl debatu k dalšímu zajímavému tématu. Jediné, co mě napadlo byl Primacord a jeho aplikace na něj, ale udržel jsem se. Po mé informaci že neslyšel, si začal brousit osrovtip vyjmenováním dalších asi 10 léků, které jsem podle měj měl určitě znát. To už jsem odpovídal jednoslabičně. Konečně se odhodlal k zákroku.
"Změřím vám tlak.", povídá. Dobře říkám si, měř si.
"Vždyť vy jste v klidu.", poprvé stanovil diagnozu. Povídám mu že ano, že jsem, že se s toho nehroutím, že jsem zvyklý, nicméně že ta dušnost mě velmi obtěžuje. To ho očividně zaujalo.
"Dušnost? To asi těžko, možná ztížené dýchání, ale dušnost ne. To byste měl vědět a poznat, když prý máte to astma od půl roku." Upozornil jsem ho, že pokud se budeme zabývat otázkou definic pojmů, že se mi zřejmě neuleví. To se ho zřejmě dotklo, nicméně přistoupil k další diagnoze.
"Tep je v pořádku, jen tlak trochu vyšší, to nebude nic vážného."
Přemýšlel jsem, jak mu sdělit, že kdyby v tom počítači studoval i něco jiného než data mých návštěv tak by si musel všimnout, že normálně mám tep kolem 50 a nízký tlak, takže o 1/3 vyšší tep něco znamenat mohl. Nedařilo se mi však vytvořit větu, aby tam nebylo alespoň jednou slovo kokot v 5. pádu. Takže jsem jenom zachrčel. To mi šlo ostatně dobře, vdyť jsem to trénoval půl dne. S rozvahou si zase sedl a psal do počítače. Vzpomněl jsem si na scénu se Saturninem, sestrou a pistolí, jen v trochu pozměněné podobě. Já jsem CHTĚL střílet. Profesionalita se v něm probudila - a podíval se mi do krku. Prý čistý. Fajn, to se mi teda ulevilo.
Přišlo velké finále. Poslechl si můj dech.
"Zhluboka se nadýchněte." Rád bych, sakra, rád bych, proto jsem přišel, že. Tak jsem mu začal vyluzovat všechny ty podivné zvuky, co jsem měl uvnitř průdušek a plic. Dál už to proběhlo standardně, asi poznal, že mi možná něco je. Ale vydržel až do konce.
"Napsal bych vám antibiotika, ale stavte se pro ně zítra ráno u obvodního.Zatím skusíme něco jiného. Běžte si vyzvednout Symbicord, pak se tady stavte, já vás s ním naučím zacházet"
Oblékl jsem se. Když už mi dával zprávu,zkusil jsem se něco dozvědět. Opovážil jsem se ho zeptat, co mi přesně je.
"Astma." , řekl mi ten dobrý muž. Ujistil jsem ho, že to jsem už tušil, ale jestli tuší co byl ten spouštěč.
Podíval se na mě dlouhým pohledem a stanovil konečnou diagnozu.
"To mohlo být cokoliv."
Tak jsem poděkoval a šel. Bez toho, aby mi nějak bezprostředně ulevil. S vidinou toho, že mě pan doktor naučí zacházet s lékem , jehož velmi složitá příprava a aplikace spočívá v tom, že se velké červené kolečko otočí dokud to necvakne a jednoho vdechu. S vědomím toho že mám pískoty a vrzozy po celých plicích.
Šel jsem a měl jse pocit že takhle hnusně se mnou nejednali ani v reklamačním oddělení v Tescu, a to jsou pane kabrňáci.
Šel jsem poněkud vratce a velmi pomalu- ale ta drobná větička na tom papíru ze mě dělala morálního vítěze.
DG.: Asthma bronch. 2-3 st.