Moje první auto, které jsem si pořídil, byl „Moskvič“. Bylo to přepychové auto. Mělo silný motor, excelentní topení, ukazatel dobíjení baterie, vyhřívání zadního skla a pohodlné sedačky. Navíc to byl výhodný nákup – vyšlo mě neuvěřitelně levně. Ano, škarohlíd by namítl, že moc nestartovalo. A když startovalo, moc neřadilo. Když náhodou nastartovalo, zařadilo a rozjelo se, tak moc nebrzdilo. Mé nadšení z něj to však nemohlo nijak ochladit. A když jsem přišel na to, že když se zamknou dveře řidiče zvenku, tak ani se v zatáčkách neotvírají, mé nadšení z něj neznalo mezí. Mí kamarádi z něj byli uneseni stejně jako já a tak jsme podnikali spanilé jízdy do okolí, kolikrát i 20 km vzdáleného!
Ovšem, jak už to bývá, ani ty nejlepší věci nevydrží věčně. Jednoho dne jsem zaparkoval na místě budoucí křižovatky „u Milety“. Bylo to zaparkování jako každé jiné, netušil jsem, že zrovna tohle bude přelomové. Ale bylo. Když jsem se příští den nic zlého netuše pokusil odjet, čekalo mě nemilé překvapení. Kvůli nadobro rozpadlé převodovce se místo původně přechodné změnilo na místo trvalé. Z mého dosud mobilního prostředku se stalo něco na způsob stacionárního exponátu.
Hluboce mě to ranilo, ovšem pozitivní mysl nakonec převládla. Jelikož bylo na strategickém místě téměř v centru, našlo se jiné využití. Při zimních toulkách nočním městem se útočiště občas hodilo – a jak jsem se už jednou zmínil, topilo excelentně a v jeho útrobách padla nejedna láhev medoviny za oběť bezuzdnému veselí. Když ale mrazy pominuly, auto postupně osamělo…
O to větší bylo moje překvapení, když o mě o půl roku později zastihl dopis z magistrátu, že kvůli demolici přilehlého objektu mám vrak auta odstranit. VRAK! Tolik měsíců věrné služby a najednou ho nějaký ouřada z magistrátu označí jako vrak! I přes můj rozhořčený telefonát na příslušné číslo se mi však nepodařilo odpovědného referenta přinutit přehodnotit vztah k mému vozidlu. Po jeho unfair otázce, proč s tím tedy neodjedu, když to není vrak jsem začal ztrácet půdu pod nohama. Když navíc přidal skrytou výhružku ve formě částky mi účtované za úřední odtah, kapituloval jsem.
Abych svou kůži neprodal lacino, objednal jsem odtah na poslední určený den! Pasivní resistence téměř ukázková, Gándhí by záviděl…
Když jsem ale druhý den časně ráno přišel na místo posledního odpočinku svého vozidla, byl jsem zaskočen já. Stálo na svém místě, což o to nečekal jsem ani nic jiného. Problém byl ale v okolí. Zhruba 30 cm za zadním nárazníkem začínal plot, který tam postavil nějaký přičinlivý zaměstnanec stavební firmy, nedomýšlejíc, jaký problém mi tím způsobí. Plot byl solidní, vysoký asi 2 metry, svařený z tlustých drátů, takových těch, co se dávají do betonu. Přišel jsem, viděl jsem, netušil jsem co dál. O pět minut později přijel nákladní automobil, který jsem objednal, zastavil před bránou onoho plotu a řidič se na mě tázavě zadíval.
Zhruba 30 sekund před tím, než jsem přiznal porážku, se na scéně objevil takový malý starší chlápek, který očividně klíče od oné brány měl. Deus ex machina! Při detailní prohlídce náklaďáku mi nemohla ujít dlouhá mechanická ruka těsně za kabinou. Bylo rozhodnuto. Nonšalantně jsem zamířil k chlapíkovi. Byl to očividně nevýznamný pracovník, takový přinestaška (přinescihla?).
„ Poslyšte, mám takový problém“, začal jsem originelně. Vysvětlil jsem mu co po něm chci. Pochopil, ale nespolupracoval. Duchem jsem prolétl obsah svých kapes, chystaje se korumpovat.
„ Nedal byste si Davidoff? Mám náhodou krabičku navíc.“ (Ano, v té době jsem kouřil tyhle snobské cigarety – inu, raný kapitalismus) Jeho prsty ještě teplé od kouře ze „Startek“ se lačně natáhly. Měl jsem ho.
Vozidlo zaparkovalo těsně za plotem a mechanická ruka uchopila „Moskala“ za střechu.
„Je to dobrý, můžeš.“ Houby jsem o tom věděl, ale musel jsem si ponechat vůdčí roli, že.
Bylo to dobrý. Bylo to dobrý až do okamžiku předpokládaného horního bodu zvednutí. V tu chvíli se Moskvitch, nehodlaje prodat svou kůži lacino, vysmekl. Nevím jestli si dovedete představit, jaký to vydá zvuk, když půl metru od vás spadne tuna a půl železa – já vám to popsat nedokážu.
„Je to dobrý, můžeš.“ – řekl jsem o minutu později, byť už ne tak sebejistě. Tentokrát to bylo už vše v pořádku. Tedy téměř vše. Na místě pádu, kde kdysi stál solidní plot, byla teď ohrádka vysoká tak 40 centimetrů. Přinescihla ji nejdříve nevěřícně sledoval, pokusil se i o jakousi nápravu, ale získané dva centimetry navíc ho zjevně neuspokojily. Zvedl ke mně krvavý zrak.
„Co já teď řeknu mistrovi?“
Hledal, komu by připsal vinu a zodpovědnost. A našel ho.
„ Prostě mu řekni, že ti na plot spadl moskvič.“
A pak už jsem jen utíkal. Vycouvali jsme i s nákladem zázračně rychle, přesto nás jeho řev : – „ TÁHNĚTE VOBA DO HOROUCÍ PRDELE.!“ pronásledoval hodně dlouho…
