Tato kniha je pro mě jeden z nejlepších válečných románů. Popisuje osudy tří mužů, kteří měli společného jen to, že je svedla dohromady válka. Každý osud je jedinečný – ovšem i ve své mnohotvárnosti může sloužit jako obraz tisíců dalších. 
První z „hrdinů“ románu je rakouský lyžařský instruktor Christian Diestl. Zprvu komunista po anšlusu vstoupí do NSDAP a ve své naivitě snad i v nacismus a Velkoněmeckou říši věří. Je to vcelku slušný člověk, válku bere jako nutné zlo a svého velitele – poručíka Hardenburga nenávidí. Hardenburg není nacista ani fanatik- je produktem německého militarismu, k nepřátelům necítí nenávist, zabíjí proto, že je voják. Stejný nedostatek emocí ovšem prokazuje i svým mužům. Nechá je bránit pozici bez možnosti ústupu, protože: „podle příručky potom bojují až do konce.“ Diestl projde po jeho boku francouzské tažení (Hardenburg: „Pohrdám Francouzi. Nejsou ochotni umírat. Od svých osmnácti let studuji válku. Pak přijde ten okamžik. Armáda se valí do bitevní linie. A co se v té chvíli děje se mnou? Neslyším jediný výstřel. Sednu si do auta, urazím šest set kilometrů a přijedu do bordelu. Ta mizerná francouzská armáda ze mě udělala turistu! Turistu!“ i africké nasazení. Postupem času však poručíka připomíná čím dál víc, až se sám stane „pravým německým vojákem“. Neváhá zabít civilistu ani svého přítele, který chce zběhnout.
Další osud patří Michaelu Whitacrovi. Americký divadelní asistent režiséra nemá o válku zájem, prožívá naplno své nevydařené manželství a do armády vstoupí až když není možnost se odvodu vyhnout. I přes to je to pro něj „vysvobození“ ze starého života a je rozhodnut stát se dobrým vojákem. Přes všechnu snahu stále zůstává spíše intelektuálem v uniformě.
Poslední a podle mě nejzásadnější příběh patří mladému židovi jménem Noe Ackerman. Je žid pouze původem, cítí se být Američanem- na což ale odmítá přistoupit jeho okolí. Přesto (nebo snad právě proto) se při první příležitosti pokusí vstoupit do armády. Když ho ze zdravotních důvodů nepřijmou, jede do jiného města přesvědčit jinou odvodní komisi. Jeho naděje, že uniforma smaže rozdíly se však nesplní. I pro své spolubojovníky je „ Icik, kvůli kterýmu musej USA do války.“ Největší boj tak nesvede s Němci, ale s předsudky „obyčejných“ lidí.
Osudy všech tři se protnou nedaleko osvobozeného koncentračního tábora, kde se euforie a naděje mísí s poznáním, že některé věci se prostě nemění.
I přesto je poselství knihy jasné – pokud jsou dobří lidé, je i naděje…
„Mnoho tisíc židů, „pronášel rabín zvolna a pečlivě, „v tomto táboře zemřelo a několik set jich tam ještě zemře, dnes, v noci, zítra… Nedá se pro ně nic udělat. Já chápu. Všichni chápeme. I oni chápou. Umírají volní a v tom je jejich útěcha. Žádám o luxus. Žádám o povolení, abychom se my všichni, živí i ti bez naděje, shromáždit venku na prostranství a vykonat tam bohoslužbu. Bohoslužbu za mrtvé, kteří v těchto místech zahynuli.“
Kapitán Green nevzhlédl. Přestal psát, seděl však s hlavou unaveně nachýlenou, jako by podřimoval.
„Dovolte prosím“. Byl to albánský diplomat, který tak dobře Greenovi pomáhal. „Nerad bych se vměšoval, pane kapitáne. Chápu, proč se rabín s touto žádostí obrací. Teď však pro to není vhodná chvíle. Jsem Evropan, prodlel jsem v tomto táboře drahný čas, do některých věcí snad mohu proniknout lépe než pan kapitán. Nerad bych se vměšoval, ale domnívám se, že by nebylo radno dávat svolení k tomu, aby se v těchto místech konal židovská bohoslužba.“
Green mlčel. Seděl za stolem, mírně pokyvoval hlavou a vypadal jako člověk, který se má každou chvíli probrat ze spaní.
„Pan kapitán možná nechápe jistou náladu v Evropě. Ať již jsou jakékoliv podněty, dobré nebo špatné, nálada existuje. Jestliže dovolíte tomuto pánovi konat bohoslužbu, neručím za následky, které to bude mít. Dojde k výtržnostem, násilí, krveprolití. Ostatní vězňové to nestrpí…“
„Ostatní vězňové to nestrpí,“ opakoval Green tiše, naprosto bezbarvým hlasem.
„Ne, pane kapitáne,“ řekl Albánec rázně, „ručím vám za to, že to ostatní vězňové nestrpí.“
Green vstal. „Teď já zas něco zaručím.“ Obrátil se k rabínovi. „Zaručuji vám, že do jedné hodiny budete konat dam dole bohoslužby. Zaručuji vám, že na střechu této budovy dám postavit kulomety. A dále vám zaručuji, že ty kulomety budou střílet po každém, o by se pokusil vaše bohoslužby rušit.“ Obrátil se k Albánci. „Konečně zaručuji,“ řekl, „že jestli si ještě někdy troufnete vkročit do této místnosti, dám vás zavřít. To je všechno.“
Irwin Shaw
The young lions, Londýn 1959
Odeon, Praha 1988
