On je dobrák. Ale nesnese odpor.

Další zajímavý film. O slavnosti a hostech se jmenoval. Krásná alegorie totalitní moci, slavnosti na které se budete bavit, i kdyby vás na ní měl dotáhnout služební ovčák.
Herci dokonalí, postavy tak zoufale všední a banální, až je vám trapno za ně. Tím spíše, že vám připomínají ty které denně potkáváte. Hostitel s tváří a vystupováním mého učitele na ISZ je úžasně upřímný, férový a nesnese ani náznak odporu.
Ale jiná věc mě tam zaujala. To, s jakou samozřejmostí se "slušní" lidé podřídí i nevyslovené hrozbě a nátlaku.
A kohokoliv, kdo se v té chvíli zachová normálně a beze strachu okamžitě vyčlení ze svého "rozumného" stáda. "Karel jistě uzná, že překročil pravidla. tady pánové je stanovili."
A vy si říkáte, že byste se určitě zachovali jinak. Říkejte si to dál. Ale buďte k sobě upřímní.
A ti kteří jsou zvyklí hrozit a ovládat, to vědí. Jako supi najdou mršinu, oni najdou nejistotu. Už jsem je potkal. Viděl jsem jejich oči. A nebyl tam Puškin a polární záře, ale Berija a Sibiř.
Když se díváš do propasti, propast se dívá do tebe...

Dlouhá procházka k už napořád...

Stal se mi včera taková veselá historka. Tedy stala se mi věc, ze které udělám historku. Nebo ještě přesněji- dělám historku z věci která se mi včera stala.
Prostě- šel jsem tak včera v podvečer venčit bestie, když tu za sebou slyším nějaký zvuk.Otočil jsem se - a tam stojí s kolem takový malý chlapík. Proplešlý, kolem 50, byl mi tak stěží po krk. Zavolal jsem k sobě psy, posadil je a povídám:"Můžete jet, oni vám nic neudělají, jsou to miláčci."
On se tak zespoda dlouze podíval a odpověděl:" Já se jich nebojím, já vás jenom nechtěl vyděsit."
Nejdřív mě to dost pobavilo, ale pak jsem mu s vážnou tváří poděkoval.
Chvíli jsem se bavil tím, jestli obklopen svými dobrmany vypadám tak křehce a zranitelně, nebo má strach abych se nelekl a nezastřelil ho, ale pak mi to došlo. On asi věděl, že pravděpodobnost že před ním s křikem uteču není moc velká- ale už jenom ta možnost stojí za to, aby byl ohleduplný. Že nejspíš kouká na svět s pocitem, že jsme všichni stejní, že nezáleží na tom jak kdo vypadá - prostě platí, že přijet k někomu zezadu na kole je nezdvořilé, ošklivé a prostě se to nedělá.
A má pravdu, ten pán. A možná, možná kdybychom takhle na svět koukali všichni, bylo by to báječné místo pro život.
Tohle mi tak letělo hlavou, když jsem se s pánem rozloučil. Slunce najednou svítilo ještě víc, jaro vonělo, fleky na mých maskáčích vypadaly jako rozkvetlá louka a já bych přísahal, že to blýskání dobrmaních zubů bylo od toho, jak se při tom běhání smáli ... :-)