Dlouhá procházka k už napořád...

Stal se mi včera taková veselá historka. Tedy stala se mi věc, ze které udělám historku. Nebo ještě přesněji- dělám historku z věci která se mi včera stala.
Prostě- šel jsem tak včera v podvečer venčit bestie, když tu za sebou slyším nějaký zvuk.Otočil jsem se - a tam stojí s kolem takový malý chlapík. Proplešlý, kolem 50, byl mi tak stěží po krk. Zavolal jsem k sobě psy, posadil je a povídám:"Můžete jet, oni vám nic neudělají, jsou to miláčci."
On se tak zespoda dlouze podíval a odpověděl:" Já se jich nebojím, já vás jenom nechtěl vyděsit."
Nejdřív mě to dost pobavilo, ale pak jsem mu s vážnou tváří poděkoval.
Chvíli jsem se bavil tím, jestli obklopen svými dobrmany vypadám tak křehce a zranitelně, nebo má strach abych se nelekl a nezastřelil ho, ale pak mi to došlo. On asi věděl, že pravděpodobnost že před ním s křikem uteču není moc velká- ale už jenom ta možnost stojí za to, aby byl ohleduplný. Že nejspíš kouká na svět s pocitem, že jsme všichni stejní, že nezáleží na tom jak kdo vypadá - prostě platí, že přijet k někomu zezadu na kole je nezdvořilé, ošklivé a prostě se to nedělá.
A má pravdu, ten pán. A možná, možná kdybychom takhle na svět koukali všichni, bylo by to báječné místo pro život.
Tohle mi tak letělo hlavou, když jsem se s pánem rozloučil. Slunce najednou svítilo ještě víc, jaro vonělo, fleky na mých maskáčích vypadaly jako rozkvetlá louka a já bych přísahal, že to blýskání dobrmaních zubů bylo od toho, jak se při tom běhání smáli ... :-)