Nemám nic proti doktorům. Mám je vlastně docela rád. Většina jich dělá svou práci dobře. Potkal jsem se dokonce s několika, co ji dělali výborně. Jeden z mých nejbližších kamarádů je doktor. To jen tak na úvod, abych nebyl podezříván z podjatosti.
Tak tedy - byl jsem v podndělí navštívit pohotovost. Máme tu novou, krásnou, jak z US seriálu a mám pocit že i ten personál je takový milejší než dříve. Dříve to bylo strašné. Měl jsem onehdá předepsané každý den injekce na bolest, že si mám chodit na pohotovost. Byl jsem tam jednou, tak mě znechutili, že jsem se dohodl se známým
veterinářem , že mi je budou píchat u něj na klinice. Škoda, že to zapomněl říct ostatním, takže jsem každý den musel veterinářkám vysvětlovat kde mám psa a proč si uprostřed ordinace rozepínám kalhoty.
Ale zpět k pohotovosti. Dostal jsem tuze nepěkný astmatický záchvat, nemohl jsem se ho celé odpoledne zbavit. Až k 18. hodině mě má milá choť donutila jít k lékaři, tak jsem vyrazil. Předávkován léky, s pocitem, že tenhle nádech byl poslední. Bylo tam docela prázdno, jen pár zoufalců a opilá (zřejmě) žena s o poznání střízlivějším (zřejmě)partnerem, který na ní křičel, ať je v klidu, že to doktorovi "vžeeechno vyzvědlííí". Nevím bohužel jak to dopadlo, protože jsem byl předvolán.
Hned v ve dveřích mě doktor uvítal.
"Si sem chodíte místo obvoďáka, co?"Snažil jsem se mu vysvětlit že fakt ne, ale on trval na svém. Pravda, byl jsem tam už párkrát, ale vyhřezlé plotýnky, otřes mozku nebo zánět nadvarlete (bolí to přesně tak odporně jak to zní)mi přijdou jako dostatečný důvod pro návštěvu. Ne tak zřejmě jemu. Pokračovali jsme v plodné diskusi. Že jsem přišel, protože mi moje léky nezabírají. Že jsem tu, protože se dusím.
"A umíte ten lék vůbec užívat?", ptal se s neskrývaným despektem. Ujistil jsem ho že ano, že ho užívám co pamatuju. Bylo mi čím dál hůř. Začali jsme velmi zajímavou debatu o tom, kdo mi ty léky napsal, a že to bylo špatně, že už se píšou jiné. a že mám možná Berotec proto, že paní doktorce na alergologii přišlo, že mi nic tak moc není. Přímo jsem se ho zeptal, jestli mě má za simulanta, který si s ním přišel popovídat, ale odpovědi jsem se nedočkal.
"Slyšel jste někdy o léku Symbicord?", převedl debatu k dalšímu zajímavému tématu. Jediné, co mě napadlo byl Primacord a jeho aplikace na něj, ale udržel jsem se. Po mé informaci že neslyšel, si začal brousit osrovtip vyjmenováním dalších asi 10 léků, které jsem podle měj měl určitě znát. To už jsem odpovídal jednoslabičně. Konečně se odhodlal k zákroku.
"Změřím vám tlak.", povídá. Dobře říkám si, měř si.
"Vždyť vy jste v klidu.", poprvé stanovil diagnozu. Povídám mu že ano, že jsem, že se s toho nehroutím, že jsem zvyklý, nicméně že ta dušnost mě velmi obtěžuje. To ho očividně zaujalo.
"Dušnost? To asi těžko, možná ztížené dýchání, ale dušnost ne. To byste měl vědět a poznat, když prý máte to astma od půl roku." Upozornil jsem ho, že pokud se budeme zabývat otázkou definic pojmů, že se mi zřejmě neuleví. To se ho zřejmě dotklo, nicméně přistoupil k další diagnoze.
"Tep je v pořádku, jen tlak trochu vyšší, to nebude nic vážného."Přemýšlel jsem, jak mu sdělit, že kdyby v tom počítači studoval i něco jiného než data mých návštěv tak by si musel všimnout, že normálně mám tep kolem 50 a nízký tlak, takže o 1/3 vyšší tep něco znamenat mohl. Nedařilo se mi však vytvořit větu, aby tam nebylo alespoň jednou slovo kokot v 5. pádu. Takže jsem jenom zachrčel. To mi šlo ostatně dobře, vdyť jsem to trénoval půl dne. S rozvahou si zase sedl a psal do počítače. Vzpomněl jsem si na scénu se Saturninem, sestrou a pistolí, jen v trochu pozměněné podobě. Já jsem CHTĚL střílet. Profesionalita se v něm probudila - a podíval se mi do krku. Prý čistý. Fajn, to se mi teda ulevilo.
Přišlo velké finále. Poslechl si můj dech.
"Zhluboka se nadýchněte." Rád bych, sakra, rád bych, proto jsem přišel, že. Tak jsem mu začal vyluzovat všechny ty podivné zvuky, co jsem měl uvnitř průdušek a plic. Dál už to proběhlo standardně, asi poznal, že mi možná něco je. Ale vydržel až do konce.
"Napsal bych vám antibiotika, ale stavte se pro ně zítra ráno u obvodního.Zatím skusíme něco jiného. Běžte si vyzvednout Symbicord, pak se tady stavte, já vás s ním naučím zacházet"Oblékl jsem se. Když už mi dával zprávu,zkusil jsem se něco dozvědět. Opovážil jsem se ho zeptat, co mi přesně je.
"Astma." , řekl mi ten dobrý muž. Ujistil jsem ho, že to jsem už tušil, ale jestli tuší co byl ten spouštěč.
Podíval se na mě dlouhým pohledem a stanovil konečnou diagnozu.
"To mohlo být cokoliv."Tak jsem poděkoval a šel. Bez toho, aby mi nějak bezprostředně ulevil. S vidinou toho, že mě pan doktor naučí zacházet s lékem , jehož velmi složitá příprava a aplikace spočívá v tom, že se velké červené kolečko otočí dokud to necvakne a jednoho vdechu. S vědomím toho že mám
pískoty a vrzozy po celých plicích.Šel jsem a měl jse pocit že takhle hnusně se mnou nejednali ani v reklamačním oddělení v Tescu, a to jsou pane kabrňáci.
Šel jsem poněkud vratce a velmi pomalu- ale ta drobná větička na tom papíru ze mě dělala morálního vítěze.
DG.: Asthma bronch. 2-3 st.
