Titanic jde pod hladinu. Většina pasažérů je po smrti, další plavou v ledové vodě. Záchranných člunů je málo a jsou jen pro někoho. Přes spodní palubu se už hrne voda – ale v salonu ještě hraje kapela. Podobná situace byla i v Berlíně na konci války. Eva Braunová pořádá opulentní večírky, na kterých někdejší prominenti stále ještě předvádí mocenské tanečky kolem Vůdce. Opilí důstojníci si užívají v bordelech, které mají otevřeno nonstop, i v bunkru pod Reichstagem teče kořistní vodka a koňak proudem. A nedaleko odtud bojují francouzští vojáci ze 33.SS divize Charlemagne , kteří vědí, že konec války znamená konec i pro ně – paradoxně jedinou šanci přežít mají v bitvě. Vojáci říšské branné moci se marně snaží udržet zmenšující se kruh kolem hlavního města. Ale co je nejhorší – každým dnem umírají civilisté (na následky zranění i hlady) a proti odhodlaným vojákům Rudé armády kteří se nezadržitelně valí kupředu nastupuje rezignovaný Volksturm a fanatické děti z Hitlerjugend. Na nárožích visí oběšení zběhové a lidé si vyřizují staré účty. Celá scenerie působí jako oživlý obraz Hieronyma Bosche.
Děj filmu nemá smysl popisovat – pokud jsem schopen poznat drží se faktograficky skutečnosti. Zaměřil bych spíše na okamžiky, které mě zaujaly.
Atmosféra je vykreslena výtečně, jak beznaděj, stísněnost a (u většiny) předstíraná víra v koneční vítězství v bunkru, tak i beznadějný boj na povrchu. Ani výpravná stránka nebyla zanedbaná , výstroj i výzbroj „sedí“. Co ale působí nejsilněji jsou výkony herců.
O hereckém koncertu Bruno Ganze bylo popsáno mnoho stránek, já se mohu jen přidat. Jeho Hitler je stále ještě Vůdce – když vydává rozkazy a plánuje operace, když si pochvaluje že bombardování Berlína mu jen usnadní práci při výstavbě nové Germanie- vypadá jako by vystoupil z nějakého dokumentu. Dokáže přesvědčit své okolí, že vítězství je na dosah. Překvapení a jisté „znejistění“ člověk zažije, když uvidí jeho tolik diskutovanou soukromou tvář. Je z něj najednou galantní muž a pro Goebbelsovi děti „strýček Hitler“. Má i jistý smysl pro humor, když se „rusové dostanou na předměstí Berlína a já se o tom dozvím až na vlastní žádost!“ Můžeme i litovat zlomeného starého muže když se dozví, že Himmler se pokusil dojednat mír se spojenci. „Všichni mě zradili. Speer?. Ano. Byl to vždycky spíš umělec. Göring ?. Ano, byl to zkorumpovaný morfinista. Všichni ano, ano, ano. Ale můj věrný Heinrich?“ Ale přes to všechno nejde zapomenou kdo ten muž ve skutečnosti byl. Hlavní hrdinka Traudi Jungová prochází příběhem jako vypravěč a pozorovatel, který nepochopil (nechtěl pochopit?) co se kolem vlastně děje. Jedna z nejsilnějších scén filmu pro mě byla, když se snažila přesvědčit Alberta Speera o tom, že situace není zoufalá, protože Marta Goebbelsová vzala do bunkru všechny své děti. Její mlčenlivé prozření zamrazí…
Německý štáb s Keitelem (přezdívaného vojáky přiléhavě Lakaitel – lokaj) je skupinka pochlebovačů, kteří nedokáží oponovat. Jedinou světlou výjimkou je gen. Weidling, pověřený obranou Berlína. Ztělesňuje to nejlepší z pruské tradice, když jde osobně požádat o stažení Volksturmu z bojů, protože je to jen plýtvání životy. Ovšem i to nejhorší – je věrný až do úplného konce bez ohledu na svůj osobní názor. V příběhu je místo i na příběh dvanáctiletého Petera Kranze, kterého Hitler osobně vyznamenal Železným křížem. (Shodou okolností jsem s ním nedávno četl rozhovor – válku přežil, kříž zahodil) Další „hvězdou“ filmu je Marta Goebbelsová . Pravá nacionálně socialistická žena, která si nedokáže představit život bez Vůdce a NSDAP. Vlastnoručně otráví všechny své děti – systematicky a efektivně, bez emocí. Okamžik, který mě bude dlouho strašit ve snu.
Jedinou výtku mám k obsazení Josepha Goebbelse. Přišel mi příliš zlý a démonický – jako mladší bratr Borise Karlofa.
Na film Pád třetí říše jsem šel velmi zvědavý – jako snad ostatně každý. Film zákonitě vzbuzuje myšlenku , jestli Hitler není zobrazen příliš lidsky, jestli si neonacismus nezíská nové příznivce. Nevím, asi jsem viděl jiný film než ostatní. Ano, Hitler je vykreslen jako člověk – ale vždyť on BYL člověk. Je velmi jednoduché si ho pamatovat jako divoce gestikulujícího fanatika, jehož rozmáchá gesta a hysterický řev dnes budí spíše pousmání než cokoliv jiného.. Dává nám to jakousi jistotu, že když potkáme nějakého příštího diktátora, včas ho odhalíme- vždyť je to tak snadné. Stačí se na něj pořádně podívat a nic podobného se nemůže opakovat. Problém je v tom, že může. Stačí se podívat na Severní Koreu, Libii, Kubu, Iran. A nebo jen „kousek“ za plot. Na Balkáně je člověk za půl dne autem – a přitom se tam před několika lety stávaly věci, o kterých jsme dříve jenom četli v knížkách o východní frontě. I v mém „stávaly se věci“ je kus alibismu – nestávaly se sami, dělali je lidé. Lidé jako Hitler – a co je horší- lidé jako vy i já. Nezbývá než varovat :“podle skutků poznáte je…“
Žádné komentáře:
Okomentovat