Den, kdy mi zbořili srub

Vítězství! Smím si v černý vlas jej vplésti.
Ač tvrdá rána chlípí v prsou kdes.
Korouhev černou v křečí ztvrdlé pěsti
Jdu bojištěm. Je večer. Já a pes.

Pes štěkal kde na nepřítele pad
Je kolem mrtvol jako plev
Žer těla jejich, máš-li hlad.
A chlemtej krev

Psův zrak dí: „Bratře, krev je krev.“
A skáče a líže moji horkou ránu
Tak jdeme spolu k příštímu vstříc ránu
Já a můj pes a černá korouhev

Tu-fu byl kabrňák. A nemyslím ten sýr.

Popíšu vám, jak jsme se onehdy před lety s Dalim potkali.  Myslím nevirtuálně. Zočivoči. A bylo to - jak to jen říct – zvláštní. Opravdu zvláštní. Byl vám  takový – mladý. Ale za to asi až tak nemůže. Je to takové zvláštní, potkat někoho o kom víte, že je jedním z vašich nejbližších kamarádů, že o vás ví víc (a vy o něm, hohoho) než téměř kdokoliv jiný – a přesto nevíte jestli nebudete jen tak koukat a bavit se o počasí. Tak jsme si tak sedli na zahrádce, dali si pití, koukali se na sebe – a bavili se o počasí. Sakra, sakra, sakra – něco je špatně. Že by byl tak vyděšený z toho fotříka v kvádru (ano, kvádru, byl jsem v Olomouci pracovně) co naproti němu sedí? Nebyla to chyba, potkat se s ním?

Vzpomněl jsem si na jednu věc ze svého pohnutého života. Od svých 15 do cca 19 let jsme s kamarády kotlíkáři jezdili na jeden krásný srub uprostřed lesa. Bylo to u Potštejna, v zimě bylo skrz stromy vidět na hrad, bylo to takové útočiště, kde mohl člověk být když už byla moc kosa na trempování venku. Prožíval jsem tam své lásky i bolesti, plánoval jsem si tam svou skvělou budoucnost, zřetelně jsem viděl jak na mě svět čeká. Uplynuly roky. Svět mě má na háku, budoucnost už není co bývala. Popadla mě nostalgie a vyrazil na stará místa. Jen sám, se svým dobrmanem a vzpomínkami. Ty mě vedly. Bezpečně, spolehlivě. Znal jsem pořád každý kámen, každý strom. Přišel jsem za poslední zatáčku, přímo pod místo, kde stál srub. Srub nebyl. Les nebyl. Stráň nebyla. Jen obrovská díra. Na tomhle místě uprostřed lesa stálo někomu za to udělat lom na kámen.  Šel jsem zpátky, vykašlal se na ostatní místa a jel domů. Pak mi ale došlo, že chyba je ve mně. Když jsem tam šel, myslel jsem, že najdu kus sebe, že věci budou takové jako měly být. Ale tím že jsem tam šel, jsem ten srub ve vzpomínkách zbořil. Dokud jsem neviděl lom, srub pořád stál.

To mi letělo hlavou, když jsme tam tak naproti sobě seděli a bavili se o tom, jaká je tam krásná kašna. Už už jsem se chtěl zvednout, aby ten Dali, který je můj přítel, neustoupil tomu mladíčkovi co sedí přede mnou. A najednou, najednou to bylo dobré. Najednou jsem věděl, že ten Dali co je přede mnou je tisíckrát lepší než ten, který mi posílá písmenka přes ICQ. Protože je skutečný. Protože je to kamarád, který mi podá ruku, poplácá po zádech a zaplatí kafe (ještě jednou díky :-). Kvůli tomuhle má cenu se ponořit do toho anonymního světa internetu. Proto má cenu promrhávat ty hodiny u Facebooku. Je to stejné, jak na břehu Cidliny. Víte, že jsou lepší místa na chytání – a právě proto má každý úlovek o  to větší cenu.  Protože skutečný, byť nedokonalý přítel je víc než cokoliv, co se dá najít na internetu.

Vídám se s ním teď každý rok. Jednou. V létě. Přijede k nám a já ho vezmu na střelnici a on mě za to třeba naučí poker. . Zatímco on střílí dobře, já hraju poker mizerně. Potom se vrátí zpět a napíše o tom třeba tohle. A já mám radost. Protože Dali – jestli jsem vám to už náhodou neřekl- Dali je můj přítel…

 

A ten srub bych našel i o půlnoci…