13 let

Měl jsem kamaráda. Říkali jsme mu Stopař. Byl to zelenej mozek, naprostej magor (naštěstí si to uvědomoval a bral to s nadhledem) a jeden ze dvou mých nejlepších přátel. Bývalý výsadkář (71. Paradesantní) a byl na to hrdý. Nášivku svých „padákových bigošů“ (sám to občas říkal, ale běda slyšet to od někoho kdo nenosil červený baret) opatroval jako oko v hlavě. Akce s ním byly jedním velkým sledem absurdních situací a skvělé zábavy.
Tenkrát jsme ještě jezdili na vandry a tam nás učil přežít v divočině. V jeho podání to byl neuvěřitelný zážitek hodný Monty Pythonů. Měl neobyčejně dobrou kondici a neuvěřitelně špatný orientační smysl. 2x se mu stalo že vyšel z mapy- vyřešil to tak že v 10 večer obcházel stavení v nějaké bezejmenné vesničky a tlučením na dveře se dožadoval od místních obyvatel aktuálních souřadnic a místní mapy. S výrazem kuchaře v prvotřídní restauraci vysvětloval ideální parametry kobylek vhodných jako zdroj proteinů s bláhovou nadějí, že v lese přece žádnou nemůžu najít, abych ho přinutil k její konzumaci. Jediný člověk, který kdy při zimním koulování použil zásahovou výbušku. Příhody s ním by daly na 10 takových článků jako tenhle.
V roce 96 mi bylo 19 a jemu 23. Vzhlížel jsem k němu. Když se po letech pro něj bezcílného poflakování po bezpečnostních agenturách dostal zpátky k armádě na misi do Jugoslávie, byl zase ve své kůži. Psal mi ze základny v Bosenské Krupě sáhodlouhé dopisy, kde popisoval každý den. A byl pořád svůj. S kořistním minopichem se podle zrekvírované příručky v azbuce učil zneškodňovat miny. Desátník Blažek, doma ve válce, byl zase někdo.
Když byl na první dovolené, přivezl každému hromadu suvenýrů a hory příběhů.
13. května 1996 byl úspěšný den. Jel jsem si do Prahy pro diplom od Škvoreckého za II místo v literární soutěži co vyhlásil, začal jsem chodit s nádhernou blondýnou kterou jsem „dobýval“ už půl roku. A 13.května to taxikář který Stopaře vezl zpátky z dovolené narval u Golčova Jeníkova přímo pod kamion, oba na místě mrtví. Blbá smrt pro vojáka. Přesto měl vojenský pohřeb, dostal medaile, čestnou salvu a tak.
S tím že umřel, jsem se vlastně nikdy úplně nevyrovnal. Možná pro ten způsob.
Jeho pozůstalost vyřizoval pyrotechnik.
Je to dost osobní příběh, vlastně ani nevím jestli bude někoho zajímat, ale potřeboval jsem ho napsat. Postavit mu takový virtuální pomníček.
Jednou když jsme byli na Seči, musel večer odjet. Nastartoval svou Jawu 350,zatůroval motor, zasalutoval a vyrazil. Byl by to stylový odjezd- kdyby si předtím nezapomněl odemknout řidítka. S udiveným výrazem pomalu zajížděl do hlubin přehrady, světla pomalu mizela pod vodou jako potápějící se Nautilus. Vytlačil motorku zpátky na břeh, beze stopy nějaké negativní emoce se usmál, vytáhl z kapsy promáčenou mapu, kompas a se zvláštním svitem v očích vyrazil přímo do lesa ke svému 25 km vzdálenému bytu. A takhle si ho budu pamatovat.

Já půjdu k němu, ale on se ke mně nevrátí…